ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.4.08.1
sp. zn. Pl. ÚS 4/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Hanou Bachrachovou, LL.M., advokátem se sídlem Karolínská 650/1, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č.j. Komp 1/2006-131, spojeného s návrhem na vyslovení „neplatnosti“ zákona č. 143/1947 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) usnesením ze dne 9. 11. 2007, č.j. Komp 1/2006-131, odmítl žalobu A. P. (dále jen „stěžovatelky“) proti žalovaným 1) Ministerstvu vnitra ČR (dále jen „MV“) a 2) Ministerstvu zemědělství ČR (dále jen „MZ“) na určení pravomoci mezi ústředními správními úřady podle §97 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
NSS uvedl, že stěžovatelka se kompetenční žalobou domáhá, aby NSS rozhodl, který správní úřad má pravomoc vydat rozhodnutí „ve věci opravného prostředku a žádosti o udělení výjimky z konfiskace podaných dne 16. 10. 1945 právním zástupcem Dr. A. S. Dr. B. proti konfiskačnímu výměru Okresního národního výboru v Českých Budějovicích, č. 05 ze dne 4. 10. 1945, vydaného na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb“. NSS poukázal na skutečnost, že vyhláškou Okresního národního výboru v Českých Budějovicích (dále jen „ONV“) ze dne 4. 10. 1945, čj. 05, bylo vysloveno, že tento národní výbor označuje podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky „ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb.“ za osobu „německé – maďarské národnosti“ JUDr. A. S. V podání ze dne 16. 10. 1945 JUDr. A. S, zastoupený JUDr. F. B., uvedl, že „vznáší námitky a podává odvolání“ do této vyhlášky. Jak vyplývá z dalšího obsahu podání, JUDr. A. S. dovozoval nezákonnost této vyhlášky, a vedle některých formálních nedostatků rozhodnutí poukazoval především na to, že se vždy hlásil k české národnosti. Navrhl, aby pro případ, že nebude vyhověno těmto námitkám, bylo (toto) podání považováno za odvolání. V přípisu Zemského národního výboru (dále jen „ZNV“) ze dne 19. 8. 1947, čj. XII/3-661/1949, adresovaném „všem okresním národním výborům a polit. expositurám v Čechách“ ve věci „převedení majetku Dra A. S. do vlastnictví země české; zrušení příp. konfiskačních řízení“ bylo poukázáno na zákon č. 143/1947 Sb., s tím, že majetek JUDr. A. S. „nepodléhal a nikdy nepodléhá žádnému konfiskačnímu řízení a majetková správa zavedená na tuto majetkovou podstatu byla zřízena pouze z důvodu nepřítomnosti majitele. Zemský národní výbor ukládá proto tamnímu okresnímu národnímu výboru, aby v případě, že snad bylo přece v tamním obvodu v rozporu se zákonným stavem zavedeno konfiskační řízení na jednotlivé části S. majetku, veškerá tato řízení okamžitě zastavil, obnovil předešlý stav, tj. stav před zavedením konfiskačního řízení a podal o provedeném opatření zprávu ke shora uvedenému čj.“ Výměrem ONV v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 1948, čj. XII-2029/48-3, bylo vysloveno, že rada tohoto národního výboru usnesením ze dne 30. 1. 1948 zrušila konfiskaci zemědělského majetku Dr. A. S., vyslovenou vyhláškou ze dne 4. 10. 1945, čj. 05. V důvodech bylo poukázáno na obdobné skutečnosti jako v přípisu ZNV ze dne 19. 8. 1947.
NSS prohlásil, že se nejprve musí zabývat otázkou, zda jsou dány podmínky rozhodnutí o kompetenční žalobě dle §97 a násl. s. ř. s. NSS především uvedl, že podání JUDr. A. S. ze dne 16. 10. 1945 je odvoláním proti „vyhlášce“ (deklaratornímu rozhodnutí) ze dne 4. 10. 1945, čj. 05, a nikoli žádostí o výjimku ve smyslu §1 odst. 2 a 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, jak je uváděno na některých místech v žalobě a v dalších písemnostech. JUDr. A. S. v tomto podání jasně dovodil, že není osobou německé či maďarské národnosti (které by musely o výjimku žádat), a v podstatě namítá, že se uvedený dekret prezidenta republiky na něho nevztahuje. Rozhodnutí o tomto odvolání náleželo ZNV (srov. nález Nejvyššího správního soudu Boh. A 1512/1946 a Boh. A 1519/1947); procesní postup upravovalo především vládní nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení; dále jen „nařízení č. 8/1928 Sb.“).
NSS dále poukázal na to, že za situace, kdy rozhodnutí ONV ze dne 4. 10. 1945 bylo zrušeno (byť v jiném řízení, zjevně z moci úřední – viz §83 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., srov. obdobné rozhodnutí ONV v Žatci ze dne 10. 11. 1947, čj. 26935/47), předmět řízení o odvolání odpadl, a není již možno se domáhat rozhodnutí o opravném prostředku. Žalovanému MZ přisvědčil v tom, že z tehdy účinného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. nelze dovodit povinnost vydat procesní rozhodnutí o ukončení řízení o odvolání (např. rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení). NSS dále zdůraznil, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelkou dodatečně předložený přípis Správy pro věci majetkové a devizové ze dne 7. 9. 1981, adresovaný Federálnímu ministerstvu financí a označený jako „Informace o některých majetkoprávních vztazích A. S.“. V tomto sdělení není především zohledněna skutečnost, že vyhláška ONV ze dne 4. 10. 1945 čj. 05, byla zrušena, ani proč k tomuto zrušení došlo.
NSS konečně dodal, že podle §100 odst. 1 s.ř.s. v řízení o kompetenčních žalobách soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu je v době jeho rozhodnutí. Nepřichází-li tedy, jak soud vyložil, již v úvahu rozhodnutí, který orgán má rozhodnout o podání (odvolání) ze dne 16. 10. 1945, musela být žaloba odmítnuta [§99 písm. a) s.ř.s.].
II.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení NSS, vrácení věci NSS k novému projednání a podala návrh na vyslovení „neplatnosti“ zákona č. 143/1947 Sb., „který ztratil v důsledku příslušných ustanovení ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod svoji účinnost nejpozději ke dni 31. 12. 1991“ a jenž „je neplatný pro rozpor s Ústavou platnou v roce 1947 a obecně platnými právními předpisy již od svého vyhlášení“. Stěžovatelka se domnívá, že NSS posoudil její věc v rozporu s právními předpisy a má za to, že tím byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) o právu na spravedlivý soudní proces u nezávislého a nestranného soudu a o právu na účinné opravné prostředky a dále čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR o „právu na omezení státní moci, které stanoví, že smyslem a úkolem státní moci je sloužit občanům“.
V dalším obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle rekapitulovala postup při uplatnění restitučního nároku na majetek JUDr. A. S., zopakovala hodnocení popsaná již v žalobě i dosavadní průběh řízení včetně postupu NSS. Stěžovatelka především poukázala na to, že již tehdejší orgány státní správy neměly pochybnosti o tom, že právní zástupce JUDr. A. S. podal v první řadě opravný prostředek ve smyslu §1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále jen „dekret“) a nikoli odvolání ve smyslu nařízení č. 8/1928 Sb. Stěžovatelka dále uvedla, že z napadeného usnesení NSS není jasně patrné, zda se zastavení (zrušení) konfiskace s. majetku váže na dopis ze dne 19. 8. 1947 (Poznámka: přípis ZNV), či na výměr ONV ze dne 12. 2. 1948, čj. XII-2029/48-3 (dále jen „výměr ONV“); dále prohlásila, že ONV „přistoupil k pokusu o zrušení vyhlášené konfiskace až počátkem roku 1948“ … , tj. výměrem ONV, kterým zdánlivě zrušil konfiskační vyhlášku“ ze dne 4. 10. 1945, čj. 05, konfiskaci však tímto nezrušil, ale ve skutečnosti „potvrdil a rozšířil ji na další obchodní majetek podle §1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb.“ Stěžovatelka současně kritizovala formální pochybění týkající se výměru ONV, který prý nebyl JUDr. S. vůbec určen, ani doručen (a to ani jeho právnímu zástupci); považuje jej za nicotný, který ani nemohl nabýt účinnosti. Vedle toho však stěžovatelka poukazuje (jako na důkaz toho, že konfiskace dle dekretu a řízení o opravném prostředku nebyly účinně ukončeny rozhodnutím o podané žádosti o výjimce) na dispozici konfiskačního referenta KNV v Českých Budějovicích dr. Stockera ze dne 15. 1. 1951, ve které nařizuje, aby byl opravný prostředek odložen.
Stěžovatelka dále vyslovila přesvědčení, že vydáním zákona č. 143/1947 Sb. byla zásadním způsobem porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody jejího právního předchůdce a že smyslem vydání tohoto předpisu byla pouze politická perzekuce. Stěžovatelka se domnívá, že k jeho přímé aplikaci došlo i v případě citovaného výměru ONV z 12. 2. 1948; současně s ústavní stížností s odkazem na §§64 a 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) podává návrh na zrušení citovaného zákona, na který je ostatně nutno od 1. 1. 1992 pohlížet jako na právně neúčinný. Zákon č. 143/1947 byl prý navíc v kolizi s ustanoveními §§106 a 128 Ústavy z roku 1920 a s §365 Obecného občanského zákoníku z roku 1811.
Stěžovatelka konečně dodala, že NSS si „přisvojil v napadeném usnesení právo rozhodnout v první a poslední instanci a upřel tímto stěžovatelce prověření věci správním orgánem“. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 6. 2008 stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 318/06 a na v něm vyjádřený názor, „že v případě, že exilové zákonodárství nebo bezprostředně poválečné zákonodárství … zakotvuje právo na rozhodnutí ve věci, vzniká účastníkům procesní právo, aby o jejich žádosti bylo procesně rozhodnuto. V souzené věci to znamená, že „musí existovat kompetentní a místně příslušný orgán ve věci rozhodnutí o předmětném opravném prostředku“.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti v podstatě směřuje k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní závěry NSS i jím provedený výklad příslušných ustanovení a dospěl k jinému, pro ni příznivému závěru.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná a pro úplnost zdůrazňuje, že ústavně relevantní základ této ústavní stížnosti nelze nalézt v stěžovatelkou tvrzeném porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, na něž stěžovatelka odkazuje; tyto články totiž neupravují jednotlivá základní práva a svobody, ale toliko stanoví, že státní moc lze uplatňovat je v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Zásadně se jich lze domáhat jen akcesoricky, v návaznosti na zásah do konkrétního základního práva či svobody (srov. Pl. ÚS 12/94).
Ústavní soud se proto - se zřetelem na tvrzené porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy - zabýval ústavní stížnosti z hlediska principů spravedlivého soudního procesu.
Ústavní soud především konstatuje, že ve věci rozhodl NSS, kterému zejména přísluší výklad norem podústavního (běžného) práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Ústavní soud navíc připomíná, že se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). K tomu však v souzené věci zjevně nedošlo. NSS přehledně a jasně výrok svého rozhodnutí v odůvodnění vysvětlil a rozebral uplatněný žalobní důvod(-y) a příslušnou právní úpravu, ze které při právním posouzení souzené věci vycházel.
Právě tak nelze souhlasit se stěžovatelčiným názorem, že si NSS přisvojil právo rozhodnout „v první a poslední instanci“; jeho příslušnost k rozhodování záporného kompetenčního sporu, jehož stranami jsou ústřední správní úřady (což je právě případ souzené věci) totiž vyplývá přímo ze zákona (srov. §97 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.). Příslušná právní úprava zde logicky správně a nutně (tj. pro soudní přezkum vztahů na úrovni ústředních správních úřadů) koncipuje procesní příslušnost NSS. NSS se proto principiálně zaměřil na přezkum podmínek pro rozhodnutí o kompetenční žalobě, jejímž nutným předpokladem bylo posouzení toho, zda vůbec stále existuje předmět řízení, tj. vyhláška ONV ze dne 4. 10. 1945, čj. 05, jež byla napadena podáním JUDr. A. S. ze dne 16. 10. 1945 [ve kterém on sám označil návrh jako vznesení námitek a podání odvolání do vyhlášky ze dne 4. 10. 1945, č. j. 05, a výměru z 5. 10. 1945; podle textu má jít o odvolání k ZNV, pokud nebude (autoremedurou) ONV jeho námitkám vyhověno]; procesní postup byl upraven nařízením č. 8/1928 Sb. Ústavní soud nezpochybňuje závěr NSS o zrušení vyhlášky ONV ze dne 4. 10. 1945, čj. 05, s odkazem na §83 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. o zrušení z moci úřední, a to výměrem ONV ze dne 12. 2. 1948, čj. XII-2029/48-3, neboť rada ONV usnesením ze dne 30. 1. 1948 konfiskaci zemědělského majetku JUDr. A. S. zrušila. Zde Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit v jejím názoru, že předmětný výměr ONV je nicotný, neboť ten odpovídá obecným požadavkům na formu a obsahovou stránku rozhodnutí; ustanovení §83 nařízení č. 8/1928 Sb. (speciální) požadavky na jeho formu, obsah a doručení nevyžaduje (poznámka: nelze proto nebrat v úvahu ani doručení veřejnou vyhláškou). Ústavní soud je navíc přesvědčen, že stěžovatelkou namítaná dispozice konfiskačního referenta KNV v Českých Budějovicích dr. S. ze dne 15. 1. 1951, ve které nařizuje odložení opravného prostředku, je připomínkou spektakulární, neboť sám autor tohoto textu v této souvislosti odkazuje na „jiné řešení právní stránky majetku JUDr. S.“ a navíc je použitý opravný prostředek, již v samotné dispozici označen jako odvolání.
Ústavní soud nemůže stěžovatelce vyhovět ani co do jejího návrhu na vyslovení „neplatnosti“ zákona č. 143/1947 Sb. (podle obsahu ústavní stížnosti šlo o „zrušení zákona“), neboť předmětem tohoto řízení před NSS byla kompetenční žaloba, tj. výlučně řízení o určení příslušného ústředního správního úřadu, ve kterém citovaný zákon nebyl a ani nemohl být aplikován. V tomto směru tedy podala návrh osoba, která je zjevně neoprávněná (srov. ustanovení §64 odst. 2 písm. d/, §74 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech NSS ani extrémní rozpor – ve smyslu vlastní ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. NSS jasně uvedl důvody, které jej k vydání napadeného usnesení vedly. Jeho rozhodnutí je logické, jasné a přesvědčivé, a proto je i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu