ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.86.06.1
sp. zn. Pl. ÚS 86/06
Usnesení
Plénum Ústavního soudu rozhodlo ve složení: František Duchoň, Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, v právní věci stěžovatelky obchodní společnosti Velkoobchod TPH, spol. s r. o., se sídlem v Břeclavi, Na Hrůdách 1147, IČ 18510825, zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001 č. j. 35 Cm 221/98-55, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003 č. j. 6 Cmo 57/2002-88 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004 č. j. 35 Odo 1183/2003-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost brojí mj. proti rozhodnutí velkého senátu kolegia Nejvyššího soudu. Proto tuto věc posuzovalo plénum Ústavního soudu, jež si v souladu s ustanovením §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu vyhradilo, že bude posuzovat ústavní stížnosti směřující proti těmto rozhodnutím. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v právní věci žalobkyně obchodní společnosti Pražská cukerní společnost TTD, a. s., proti žalované 1) obchodní společnosti SVOP, s. r. o., a stěžovatelce v postavení žalované 2), o zaplacení částky 648.496,40 Kč s příslušenstvím, rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni částku 648.496,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu ve vztahu k žalované 1) a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky pak Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 18. 6. 2003 potvrdil rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 10. 11. 2004 napadané rozsudky soudů I. a II. stupně zrušil ve výrocích ve věci samé v těch částech, v nichž městský a vrchní soud určily stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení, a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelkou, a ve zbývající části dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, stejně jako v jejím petitu, výslovně uvedla, že výše nadepsaná rozhodnutí obecných soudů napadá pouze v tom rozsahu, v němž zůstala potvrzena, tzn. ve výrocích, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti Pražská cukerní společnost TTD, a. s., částku 648.496,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
2. Stěžovatelka měla za to, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí porušily čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka prohlašovala, že soudy všech tří stupňů její právní věc nesprávně právně posoudily. V této souvislosti Ústavní soud upozornila, že mezi ní a obchodní společností Pražská cukerní společnost TTD, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), nedošlo nikdy k uzavření jakékoliv kupní smlouvy. Navzdory této skutečnosti obecné soudy dovodily existenci kupní smlouvy sjednané mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou, a to na základě vystavených objednávek a potvrzených dodacích listů. Obecné soudy však při svých úvahách zcela pominuly obchodní praxi zavedenou mezi vedlejší účastnicí, stěžovatelkou a obchodní společností SVOP, s. r. o., která byla vždy taková, že obchodní společnost SVOP, s. r. o., byla kupující ve vztahu k vedlejší účastnici a stěžovatelka zboží kupovala až od obchodní společnosti SVOP, s. r. o. Tato praxe je dokladována například chováním vedlejší účastnice v průběhu obchodních vztahů s ostatními obchodními společnostmi, kdy tato jednala jako s kupujícím právě s obchodní společností SVOP, s. r. o., kterou jako takovou také označila ve své žalobě. Této rovněž vedlejší účastnice zasílala jednotlivé faktury za prodej cukru a s ní uzavřela dne 12. 8. 1996 vedlejší účastnice rámcovou kupní smlouvu. Přesto ovšem obecné soudy dospěly s ohledem na účastníky předložené dodací listy k závěru o existenci kupní smlouvy mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou, aniž by zohlednily, že dodací listy svědčí výhradně o uskutečnění dodávky zboží, přičemž nadto na všech dodacích listech je jako kupující označena obchodní společnost SVOP, s. r. o. Pro úplnost pak stěžovatelka Ústavnímu soudu oznámila, že obecným soudům doložila 4 faktury za dodávky předmětného zboží vystavené na její jméno obchodní společností SVOP, s. r. o., jež v souhrnu znějí na žalovanou částku, jakož i dopis zaslaný obchodní společností SVOP, s. r. o., potvrzující zaplacení vyfakturovaných částek stěžovatelkou. Stěžovatelka tak svou ústavní stížnost uzavřela s tím, že podle jejího přesvědčení napadané rozsudky obecných soudů řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanoveními §264, §265, §266 odst. 3, odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník").
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž učinila poznámku, že ve svém dovolání poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 29 Cdo 688/2000, dle kterého by měla vedlejší účastnice právo požadovat zaplacení kupní ceny po stěžovatelce za situace, z níž by muselo také vyplývat konkrétní skutkové zjištění, ve který okamžik bylo stěžovatelce ze strany vedlejší účastnice umožněno nakládat se zbožím. Tímto se však městský soud ani vrchní soud ve svých rozhodnutích nezabývaly a ta jsou tak nepřezkoumatelná. Tříčlenný senát Cdo 29 Nejvyššího soudu při posuzování dovolání stěžovatelky dospěl k odlišnému právnímu názoru, než jaký zaujal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2001, proto bylo dovolání stěžovatelky postoupeno velkému senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jenž učinil rozhodnutí, které je napadáno touto ústavní stížností.
5. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 221/98. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud ve svém vyjádření především odkázal na napadaný rozsudek Nejvyššího soudu. Dále upozornil Ústavní soud, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze stále opakuje svá skutková tvrzení, která vykazují rozpor se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu, přičemž argumentaci opírá o svůj vztah ke třetí osobě - obchodní společnosti SVOP, s. r. o. - který nemohl mít na rozhodnutí ve věci vliv. Vrchní soud v rámci svého vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 18. 6. 2003, v němž bylo náležitě reagováno na odvolací důvody stěžovatelky. Pokud pak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu obchodní praxi zavedenou mezi obchodními společnostmi zapojenými do vzájemných obchodních vztahů, k tomuto vrchní soud doplnil, že chování vedlejší účastnice k obchodní společnosti SVOP, s. r. o., jak je popisuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, bylo obecnými soudy hodnoceno, byť nebylo shledáno pro rozhodnutí podstatným a kupující byla po provedeném dokazování shledána stěžovatelka. V dalším vrchní soud vyjevil své přesvědčení, že pro zkoumanou věc je zásadní zjištění obecných soudů o dodání předmětu koupě stěžovatelce a neurčení přesného okamžiku, kdy bylo stěžovatelce umožněno nakládat se zbožím, nemůže být vnímáno jako vada rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Vrchní soud tak uzavřel, že jeho rozsudkem ze dne 18. 6. 2003 nedošlo k porušení zákonnosti a ústavnosti, když v předmětné věci bylo postupováno v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Nejvyšší soud ve svém vyjádření učinil odkaz na odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 10. 11. 2004 a konstatoval, že případná akceptace právního názoru ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 29 Cdo 688/2000 by vylučovala právo prodávajícího na zaplacení kupní ceny v těch případech, kdy prodávající umožnil kupujícímu nakládat se zbožím a pouze neprokázal, kterého dne se tak stalo. Nejvyšší soud tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl. Obchodní společnost Cukrovary TTD, a. s., jak zní firma obchodní společnosti Pražská cukerní společnost TTD, a. s., ode dne 24. 7. 2002, v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky v postavení vedlejší účastnice, k výzvě Ústavnímu soudu předložila obsáhlý právní rozbor otázky právního účastenství v řízení o ústavní stížnosti, na jehož základě prohlásila ústavní stížnost stěžovatelky za nepřípustnou a učinila tak Ústavnímu soudu návrh, aby ten ústavní stížnost stěžovatelky odmítl. Obchodní společnost SVOP, s. r. o., byla ke dni 29. 3. 2006 zrušena, její vyjádření tedy Ústavní soud získat nemohl.
7. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí. Ta v rámci své repliky Ústavnímu soudu sdělila, že dotčené obecné soudy ve svých vyjádřeních nikterak nevyvrátily její tvrzení. Ústavnímu soudu tak zopakovala svůj návrh na zrušení napadaných rozhodnutí obecných soudů v jí specifikovaném rozsahu.
II.
8. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V projednávaném případě stěžovatelka označila za ústřední důvod pro podání ústavní stížnosti nesprávné právní posouzení její záležitosti obecnými soudy, neboli spor mezi účastníky řízení ohledně právní kvalifikace jednání stěžovatelky, vedlejší účastnice a obchodní společnosti SVOP, s. r. o., v tom směru, zda vedlejší účastnice dodávala stěžovatelce zboží na základě kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností SVOP, s. r. o., či na základě kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou, resp. ohledně určení, který z těchto dvou subjektů je stíhán povinností vedlejší účastnici za stěžovatelkou odebrané zboží zaplatit. V návaznosti na ustálenou judikaturu je však povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatelky, v nichž ona napadá právní posouzení její věci obecnými soudy, zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace zákonných ustanovení provedené obecnými soudy pro jednotlivé účastníky sporu optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny.
9. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že soudy všech tří stupňů její právní věc nesprávně právně posoudily, tomuto Ústavní soud nemůže přisvědčit. Dospěly-li obecné soudy na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k přesvědčení, že s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem I. stupně z objednávek stěžovatelky a z dodacích listů potvrzených stěžovatelkou, jež obsahují shodný projev vůle smluvních stran o předmětu koupě a kupní ceně, lze dovodit uzavření kupní smlouvy podle §409 obchodního zákoníku mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou, která zboží dodané vedlejší účastnicí převzala a je tak podle §447 obchodního zákoníku povinna za toto zaplatit kupní cenu, pak tento postup obecných soudů nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté Listiny.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na několika místech zdůrazňuje tu výhradu, že obecné soudy při svých úvahách zcela pominuly obchodní praxi zavedenou mezi vedlejší účastnicí, stěžovatelkou a obchodní společností SVOP, s. r. o. K tomu Ústavní soud nemůže než podotknout, že při formulování výše naznačené výtky stěžovatelka zřejmě přehlíží konstatování vrchního soudu z jeho rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, dle něhož provedené důkazy stěžovatelkou prohlašované zavedené praxi odporují (blíže č.l. 91).
11. Stěžovatelka tak ve svém důsledku v ústavní stížnosti napadá skutková zjištění obecných soudů a své výtky směřuje rovněž vůči procesu dokazování před městským soudem. Takto stěžovatelka činí v těch částech ústavní stížnosti, kde vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením jejích objednávek a jí potvrzených dodacích listů provedeným obecnými soudy či kde obecným soudům vytýká nedostatečné zohlednění údajně zavedené praxe mezi dotčenými obchodními společnostmi a k této označuje důkazy v podobě faktur vedlejší účastnice, chování vedlejší účastnice v průběhu obchodních vztahů s ostatními obchodními společnostmi, rámcové smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí a obchodní společností SVOP, s. r. o., faktur za dodávky zboží na její jméno vystavených obchodní společností SVOP, s. r. o. Ústavní soud považuje za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem je posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
12. Má-li stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ze dne 10. 11. 2004 nesprávně odklonil od svých stanovisek, která vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 29 Cdo 688/2000 a částečně zamítl dovolání stěžovatelky, ačkoliv před soudy I. a II. stupně nebylo učiněno konkrétní skutkové zjištění, ve který okamžik bylo stěžovatelce ze strany vedlejší účastnice umožněno nakládat se zbožím, pak Ústavní soud k tomuto doplňuje, že ani v této souvislosti nezjistil neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 11. 2004 uvedl, že: "Vznik této povinnosti (rozuměj povinnosti k zaplacení kupní ceny) váže na splnění závazku prodávajícího, aby kupujícímu umožnil v souladu se smlouvou a obchodním zákoníkem nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Je-li tato podmínka splněna, tj. dostojí-li prodávající shora uvedené povinnosti, a nejde-li o situaci předvídanou ustanovením §450 odst. 3 obchodního zákoníku, nemá případné neunesení důkazního břemene prodávajícím ohledně konkrétního okamžiku (dne), kdy ke splnění této povinnosti došlo, za následek, že kupujícímu nevznikne povinnost k zaplacení kupní ceny. Opačný názor by totiž znamenal, že by kupujícímu povinnost k zaplacení kupní ceny nevznikla ani v případě, kdy by mezi stranami kupní smlouvy nebylo samotné splnění povinnosti prodávajícího umožnit kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím sporné a účastníci by se neshodli pouze v tom, kdy (kterého dne) k jejímu splnění došlo." (č.l. 125). Takto vyložené úvahy Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné, přičemž právní závěr, který na jejich podkladě Nejvyšší soud učinil, nelze označit za právní závěr jakkoliv libovolný či dokonce svévolný.
13. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto plénum Ústavního soudu na základě všech výše uvedených skutečností projednávanou ústavní stížnost odmítlo podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2008
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu