ECLI:CZ:US:2009:1.US.1088.09.1
sp. zn. I. ÚS 1088/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci návrhu B. L., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 21. 11. 2005, č. j. 12 Co 356/2005-123, a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 10. 2004, č. j. 8 C 11/98-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 28. 4. 2009 ústavní stížnost, kterou stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a Okresního soudu v Šumperku (dále též "soud prvního stupně"). Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci proběhlo také řízení o jím podaném dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, nedomáhá se ústavní stížností také zrušení tohoto rozsudku.
Ústavní soud připomíná, že dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou fyzická nebo právnická osoba oprávněny podat dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Pokud se tedy stěžovatel v této věci domáhá zrušení rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího, kdy tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, je nutno rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že stejně tak rozhodnutí Nejvyššího soudu je způsobilé v tomto zásahu pokračovat, zvláště v situaci, kdy se Nejvyšší soud dovoláním nezabýval pouze formálně.
"Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. S výjimkou usnesení o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku, musí být ústavní stížností napadeno i usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítnut. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (když ne z jiného důvodu, tak jen proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. Tím spíše musí napadnout rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně [tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů" (Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 381).
Jakkoli tedy s dovoláním nejsou spojeny suspenzívní účinky a podání dovolání nemá proto vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím krajského a okresního soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty (srov. např. IV ÚS 146/96).
Ústavní soud se rovněž zabýval otázkou, zda je možné k této skutečnosti přihlédnout jako k odstranitelnému nedostatku návrhu, který by bylo možné řešit cestou výzvy k odstranění vad návrhu dle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, resp. cestou poučení stěžovatele o jeho procesních právech ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §5 o. s. ř. Ústavní soud však uvádí, že výzva stěžovatele nikoliv k odstranění vad návrhu, nýbrž k jeho rozšíření, by byla v rozporu se zásadou rovnosti v řízení o ústavní stížnosti, navíc by zásah Ústavního soudu zčásti popíral dispoziční charakter tohoto řízení. K tomu dále Ústavní soud připomíná, že právě z důvodu zajištění kvalifikovaného podání je v řízení o ústavní stížnosti stanovena povinnost zastoupení advokátem.
K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod tedy nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj