ECLI:CZ:US:2009:1.US.1113.08.1
sp. zn. I. ÚS 1113/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou, se sídlem Dolní nám. 16, 772 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 32 Nt 1308/2008, spojené s návrhem na zrušení §320 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §320 odst. 3 zák. č. 141/1961 Sb. (trestní řád) se odmítájí .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2008, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 32 Nt 1308/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo podle §320 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto tak, že stěžovatel vykoná ve věznici se zvýšenou ostrahou tresty odnětí svobody postupně uložené:
1.) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 7 To 89/2002, podle §219 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), za použití §29 odst. 2 trestního zákona v trvání 16 let, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (dále též jako "odsouzení pro trestný čin vraždy") a
2.) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. 42 T 16/94, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 5 To 39/98, podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou (dále též jako "odsouzení pro trestný čin krádeže").
Stěžovatel za prvé tvrdí, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který garantuje možnost každé osoby vyjádřit se ke své záležitosti a hájit své zájmy, tedy takzvanou zásadu "rovnosti zbraní". Stěžovatel nebyl žádným způsobem vyrozuměn o tom, že u krajského soudu probíhá vykonávací řízení o uložení společného výkonu jemu postupně uložených trestů a nemohl se k rozhodování soudu žádným způsobem vyjádřit a hájit tak svá práva. V tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lanz v. Rakousko ze dne 31. 1. 2002, §57, kde bylo konstatováno, že "podle zásady rovnosti zbraní, jakožto jednoho ze znaků širšího pojmu spravedlivého procesu, každé straně musí být poskytnuta přiměřená příležitost, aby předložila svůj případ za podmínek, které ji nestaví do nevýhody vis-a-vis jeho oponentu", a dále na rozsudek ve věci Mantovanelli v. Francie ze dne 18. 3. 1997, §33, dle něhož "jedním z prvků spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je právo na kontradiktorní soudní řízení, každá strana musí mít v zásadě možnost nejen aby se seznámila s jakýmkoliv důkazem potřebným k úspěchu jejích nároků, ale také musí mít povědomí o všech předložených důkazech a komentářích k nim, nebo o poznatcích založených do spisu s úmyslem ovlivnit soudní rozhodnutí" a též na rozsudek ve věci Brandstetter v. Rakousko ze dne 28. 8. 1991, §67, kdy bylo dovozeno, že "právo na sporný proces v trestní věci znamená, že jak obhajobě tak obžalobě musí být dána příležitost, aby se dozvěděly o stanoviscích založených do spisu a o důkazech podaných protistranou a mohly je komentovat." Jsou možné různé způsoby, jakými vnitrostátní právo může tyto požadavky plnit, nicméně jakákoliv zvolená metoda by měla zajistit, že protistrana bude informována o stanoviscích založených do spisu a že bude mít reálnou příležitost, aby je komentovala.
Krajský soud dle stěžovatelova přesvědčení napadeným rozhodnutím porušil také zásadu zákazu dvojího hodnocení, tedy že nikomu nemůže být tatáž okolnost přičítána k tíží dvakrát. Napadené rozhodnutí hodnotí v neprospěch stěžovatele jako okolnost přitěžující, že trestný čin vraždy spáchal v době podmíněného propuštění z výkonu trestu uloženého za trestný čin krádeže, ačkoliv tato okolnost byla již jednou zohledněna při odsouzení za trestný čin vraždy, a stejně tak je napadeným rozhodnutím opětovně, podruhé, zohledňována i okolnost, že stěžovatel měl spáchat trestný čin vraždy jako velmi závažnou trestnou činnost, přestože tato okolnost byla již hodnocena v rámci ukládaného trestu a našla odraz v jeho výši i ve stanovené podmínce, že doba výkonu trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou se mu nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu.
Stěžovatel má rovněž za to, že došlo k porušení zásady zákazu "reformatio in peius" (změny k horšímu). Byl ukládán společný výkon trestů, které byly samostatně uloženy co do přísnosti výkonu v rozdílných typech věznice tak, že bylo rozhodnuto o výkonu trestu v přísnějším typu věznice, ačkoliv s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou je spojena v rámci odsouzení pro trestný čin vraždy stanovená podmínka, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se stěžovateli nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu, což je podmínka, která byla soudem stanovena později, než byl vyhlášen a nabyl právní moci rozsudek ve věci odsouzení pro trestný čin krádeže, kde tato podmínka stanovena nebyla a nebyla stěžovateli známa. Došlo tak z libovůle soudu ke zpřísnění trestu stěžovatele z rozsudku ve věci odsouzení pro trestný čin krádeže a to nejen co se týká samotného zařazení do věznice určitého typu ale i samotných okolností výkonu trestu, který byl stěžovateli v rozsahu 671 dní podstatně omezen, respektive zpřísněn v té míře, že tato doba nebude moci být stěžovatelem uplatněna pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu.
V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím byla tímto porušena i jeho práva vyplývající z čl. 7 Úmluvy ("Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu."). Má za to, že výkladem tohoto článku je možné dovodit, že nikomu nemůže být v rámci společného výkonu trestů nařízeno vykonat trest v přísnějším typu věznice a za přísnějších podmínek (viz výše jmenovaná podmínka o tom, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu), než k jakému výkonu trestu byl odsouzen pravomocným rozhodnutím soudu, aniž by takové rozhodnutí bylo předtím zákonně zrušeno. V době prvotního odsouzení (při vyhlášení rozsudku ve věci odsouzení pro trestný čin krádeže) nebyly podmínky pro uložení přísnějšího výkonu trestu a podmínky pro uložení zpřísňující podmínky výkonu trestu dány. Zde odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ecer a Zeyrek v. Turecko ze dne 27. 2. 2001, §29-30, kde je konstatováno, že "záruka zakotvená v článku 7 Úmluvy, která je hlavní složkou právního státu, zaujímá význačné místo v systému ochrany podle Úmluvy, jak je to potvrzováno skutečností, že není přípustné žádné odchýlení od tohoto článku podle čl. 15 ani v době války čí při jiném veřejném ohrožení, měl by být vykládán a aplikován takovým způsobem, jak to vyplývá z jeho předmětu a účelu, aby poskytoval účinné záruky před svévolným stíháním, odsouzením a potrestáním." Článek 7 obecně garantuje zásadu, že pouze zákon může definovat trestný čin a stanovit trest a zakazuje zpětné uplatnění zákona v případech, kdy by tímto postupem došlo k újmě obviněného. Stěžovatel poukazuje také na rozsudek ve věci Kokkinakis v. Řecko ze dne 25. 5. 1993, který určil, že "účel článku 7 není omezen na zákaz retrospektivního použití hmotného trestního práva v neprospěch obžalovaného - jeho obsah je daleko širší: vyžaduje totiž, že odsouzení a trest smí být uložen pouze na základě zákona, který definuje podstatu trestného činu a trestu, který za něj lze uložit." Stěžovatel je toho názoru, že trestní zákon nesmí být vykládán extenzivně na úkor obžalovaného zpětně.
Závěrem své ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá otázkou ústavnosti znění §320 odst. 3 trestního řádu. Namítá přitom absenci procesních záruk, které by měly být tímto ustanovením, na základě kterého je soudem činěno rozhodnutí, které významným způsobem zasahuje do osobní sféry stěžovatele a omezuje jej na jeho základním lidském právu a svobodě, jíž je osobní svoboda člověka, garantovány. Má za to, že toto ustanovení umožňuje svévoli. Zde odkazuje na rozsudek ve věci Amuur v. Francie ze dne 25. 6. 1996, kdy v §50 bylo konstatováno, že "slova - v souladu s řízením stanoveným zákonem - neodkazují pouze zpět k vnitrostátnímu právu, vztahují se též na kvalitu zákona, požadujíce, aby byl slučitelný s právním státem s tedy s pojmem, který je vlastní všem článkům úmluvy. Kvalita v tomto smyslu předpokládá, že kde vnitrostátní právo umožňuje zbavení svobody, musí být zákon dostatečně přesný, aby se bylo možno vyhnout veškerému riziku svévolnosti." Dále odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Tourancheau a July v. Francie z roku 2005, dle kterého je zákon předvídatelný, jestliže je formulován s dostatečnou přesností, aby každému jednotlivci umožňoval, bude-li potřeba s příslušnou radou, usměrnit své jednání. Norma je zvláště předvídatelná v momentě, kdy nabízí určitou garanci proti svévolným zásahům veřejné moci a proti extenzivní aplikaci určitého omezení k újmě účastníků řízení.
Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením krajského soudu byly porušeny jeho základní lidská práva a svobody zaručené mu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, a též, aby zrušil §320 odst. 3 trestního řádu, který považuje za nezákonné ustanovení.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil přesvědčení, že rozhodl v souladu s §320 odst. 3 trestního řádu. Má za to, že k porušení práv stěžovatele nedošlo a proto se navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 32 Nt 1308/2008 (dále jen "spis 32 Nt 1308/2008"). Rovněž si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002. Po jejich prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývajících z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy. Z jeho judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuelně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, t. j. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu kupříkladu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.
V projednávané věci jde o otázku uplatnění zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní ve vykonávacím řízení, konkrétně v případě, kdy je rozhodováno dle §320 odst. 3 trestního řádu o společném způsob výkonu postupně uložených trestů, přičemž jeden z těchto trestů je trestem výjimečným. Ústavní soud má za to, že k jejímu zodpovězení je na místě se inspirovat kritérii, jaká formuloval již například při řešení otázky nezbytnosti osobního slyšení před odvolacím soudem, kterou posuzoval v případě sp. zn. I. ÚS 102/06 (in http://www.usoud.cz). Z nich je v projednávané věci klíčový zejména charakter řízení, viděný ve světle důležitosti projednávané věci pro stěžovatele. Nutno zdůraznit, že krajský soud při svém rozhodování v dané věci žádnou možnost rozhodnout jakkoliv jinak, než že stěžovatel oba tresty odnětí svobody vykoná ve věznici se zvýšenou ostrahou, neměl. §320 odst. 3 trestního řádu stanoví, že "je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu (§39a a §81 trestního zákona), určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává." Při určení typu věznice, v níž mají být společně vykonávány postupně uložené tresty odnětí svobody, přitom soud postupuje podle hledisek uvedených v §39a odst. 3 trestního zákona, který předepisuje pravidlo, že pachatele, jemuž byl uložen výjimečný trest, vždy zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou. Právě výjimečný trest je jedním z trestů, který byl stěžovateli uložen. Krajský soud neměl při výběru typu věznice žádný prostor k uvážení a není tedy zřejmé, jaký by mohlo mít poskytnutí prostoru k uplatnění obhajoby smysl. To stěžovatel ostatně nijak neobjasňuje ani ve své ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému je Ústavní soud přesvědčen, že požadavky na kontradiktornosti trestního procesu a rovnost zbraní nebyly v dané věci porušeny. Z vyloženého je zároveň též zřejmá nedůvodnost stěžovatelových námitek proti ústavnosti znění §320 odst. 3 trestního řádu.
Pokud jde o zásadu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, tato se při rozhodování o typu věznice neuplatňuje, kdy nutno zdůraznit, že rozhodování o typu věznice představuje relativně samostatnou součást rozhodování o trestu, přičemž dle současné právní úpravy se typy věznice navzájem odlišují (výhradně) způsobem vnějšího střežení a zajištěním bezpečnosti (smyslem rozhodování o typu věznice není zostření či zmírnění trestněprávní sankce).
Pokud jde o tvrzené porušení zásady zákazu reformationis in peius (změny k horšímu), tato zásada znamená, že orgán rozhodující o opravném prostředku, ani orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nemohou změnit rozhodnutí v neprospěch osoby, která opravný prostředek podala nebo pouze v jejíž prospěch byl podán. Zakotvení této zásady zabezpečuje svobodu práva podat opravný prostředek bez obav ze zhoršení procesní situace. Poukaz na ni tedy v dané věci zjevně není relevantní.
Ke stěžovatelovu názoru, že došlo k libovůli soudu, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí dle §320 odst. 3 trestního řádu o tom, že stěžovatel postupně uložené tresty vykoná ve věznici se zvýšenou ostrahou, není důsledkem nějaké libovůle orgánů činných v trestním řízení, nýbrž je přímo založeno již předcházejícím odsouzením pro trestný čin vraždy.
Jestliže stěžovatel ve vztahu k odsouzení pro trestný čin krádeže uvádí, že nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu, nutno konstatovat, že pravidlo, na které odkazuje, řeší situace, ke kterým dochází při změnách právní úpravy. Relevantní právní úprava v projednávané věci však zůstala neměnnou.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že právní úprava dává prostor k tomu, aby do doby počátku výkonu trestu za trestný čin krádeže došlo, byť nelze předjímat zda se tak skutečně stane, ke změně typu věznice postupem dle §39b trestního zákona.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu