ECLI:CZ:US:2009:1.US.1113.09.1
sp. zn. I. ÚS 1113/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2009, čj. 33 Cdo 5359/2008 - 266, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2008, čj. 18 Co 582/2007 - 242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 90 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Meritem ústavní stížnosti je totiž nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily listinu vydanou právní předchůdkyní žalobce, stanovící jistinu a dlužné úroky v nulové výši, protože ji nehodnotily jako potvrzení o zaplacení. Stěžovatel tvrdí, že pokud věřitel vydá potvrzení o tom, že dluh je vyrovnán, pak má v případě sporu povinnost prokázat, že takový doklad je nesprávný. Obecné soudy se potvrzením věřitele nezabývaly a neuložily žalobci povinnost prokázat, že dluh stěžovatele trvá. I když stěžovatel v důsledku stěhování založil doklad o zaplacení dlužné částky, podle dopisu ČMDS, ze dne 31. 12. 1998, důvodně předpokládal, že dluh je v pořádku splacen. Obecné soudy tento dopis hodnotily nesprávně, když mu nepřiznaly účinky potvrzení o splnění dluhu, tzv. kvitance. Soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, dopustily se libovůle a porušily tak §569 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), podle kterého je věřitel povinen vystavit potvrzení o tom, že dluh byl splněn. Přenesly důkazní břemeno na stěžovatele, ačkoliv takový postup byl zcela protiprávní.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 4. února 1998 s Českomoravskou družstevní spořitelnou - spořitelním a úvěrním družstvem (dále "ČMDS") smlouvu o úvěru ve výši 450.000,-- Kč s 24% úrokovým zatížením. Na základě žaloby JUDr. Josefa Bližňáka, správce konkurzní podstaty úpadce ČMDS, o zaplacení částky 730.522,13 Kč s příslušenstvím, vydal Okresní soud v Chrudimi, dne 13. 7. 2001, platební rozkaz čj. 518/2001 - 10, proti kterému podal stěžovatel odpor. V průběhu řízení nahradila, na základě usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 7 C 219/2001, původního žalobce společnost Inmefin, s. r. o. (dále "žalobkyně").
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. 10. 2007, čj. 7 C 219/2001 -223, bylo stěžovateli, výrokem I., uloženo zaplatit žalobkyni 730.522,13 Kč s 36% úrokem z prodlení za období od 1. června 2000 do zaplacení a nahradit České republice, na účet Okresního soudu v Chrudimi, náklady řízení ve výši 10.850,-- Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, čj. 18 Co 582/2007 - 242, rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do částky 30.522,13 s 36% úrokem z prodlení z částky 730.522,13 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V ostatním výrok I. okresního soudu potvrdil, takže stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 700.000,-- Kč. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2009, čj. 33 Cdo 5359/2008 - 266, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Jinými slovy, Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti střeží zejména dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z výše uvedeného, přezkum dokazování provedeného obecnými soudy Ústavním soudem je vyloučen, pokud nedojde k porušení ústavněprávních principů. Takový zásah však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze zopakoval argumenty, které již předestřel v rámci řízení u obecných soudů, přičemž ty se s nimi v napadených rozhodnutích vyrovnaly způsobem, který zásah do jeho práv, zejména práva na spravedlivý proces, nevykazuje.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, soud prvního stupně i soud odvolací přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností nepovažují stěžovatelem předloženou listinu za potvrzení o zaplacení dlužné částky a proč nemají, při absenci jiných důkazů, uhrazení pohledávky stěžovatele za dostatečně prokázané. Oba soudy přitom hodnotily důkazy navržené jak stěžovatelem, tak žalobcem, přičemž jednotlivé závěry, které z hodnocení vyplynuly, řádně a uspokojivě odůvodnily. Provedený znalecký posudek neprokázal, že pisatelem sporné korespondence byl výlučně stěžovatel, na druhou stranu však tuto možnost nevyloučil. Z výpisu o úvěru, který stěžovatel získal na základě provedeného auditu, ani z výpovědí jeho manželky a svědkyně X. M., vzhledem k jejich účelovosti, nelze bez dalšího dovodit, že pohledávka byla stěžovatelem splacena. Naopak z korespondence mezi stěžovatelem a ČMDS, vedené v roce 2000, bylo zjištěno, že stěžovatel byl opakovaně informován o existenci nedoplatku. Stěžovatel tuto skutečnost nijak věcně nerozporoval. Pokud tvrdí, že dlužná částka byla v té době již zaplacena, je přinejmenším s podivem, že se vůči avízům o nedoplatku neohradil, ani na ně jakkoliv nereagoval. Nelze přisvědčit ani jeho námitce, že žalobkyně neprokázala nesprávnost vydané listiny, neboť podle jejího tvrzení se jednalo o potvrzení o stavu zaplacených splátek k 31. prosinci 1998, nikoliv o potvrzení o splacení úvěru.
Soudy dovodily, že žalobkyně dostatečně prokázala, že dluh stěžovatele trval i po srpnu 1998, jak bylo prokázáno dopisem realitní kanceláře a také snahou stěžovatele uhradit dlužnou částku prostřednictvím směnek. Naopak stěžovatel skutečnost, že dlužnou částku zaplatil, dostatečně neprokázal.
Ústavní soud neshledal, že by hodnocení důkazů provedené obecnými soudy vykazovalo prvky libovůle (svévole) nebo že by skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítá-li stěžovatel, že na něj soudy nepřípustně přenesly důkazní břemeno, pak tato námitka neobstojí již jen z toho důvodu, že toto důkazní břemeno nesl on sám, ve vztahu k prokázání jím tvrzených skutečností.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu