ECLI:CZ:US:2009:1.US.113.09.1
sp. zn. I. ÚS 113/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem, se sídlem Soudní 1, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 9. 10. 2008 č. j. 22 Co 251/2008-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 1. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že citovaným rozhodnutím došlo k porušení jejího základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 22 E 669/2006 ze dne 6. 6. 2006 byl vůči stěžovatelce podle vykonatelného rozhodnutí Města Svitavy ze dne 24. 4. 2002 č. j. DPD/216/D19/02Ju, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu ve Svitavách ze dne 17. 7. 2002 č. j. soc. 300/2002 Be, podle vykonatelného rozhodnutí Města Svitavy ze dne 28. 1. 2003 č. j. DPD/80/D19/03/Ju, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. 4. 2003 č. j. OSZ/6733/2003/Šd a podle vykonatelného rozhodnutí Města Svitavy ze dne 20. 4. 2004 č. j. DPD/96/D19/04/Ju, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 23. 6. 2004 č. j. 11916/2004/OSV nařízen výkon rozhodnutí, a to formou srážek z důchodu stěžovatelky ve výši 10.276,-Kč. Náklady exekuce byly stanoveny částkou 3.480,-Kč. Předmětná pohledávka má představovat část úhrad za ubytování a základní péči v penzionu pro důchodce organizace Domov - penzion pro důchodce města Svitavy, konkrétně neuhrazené poplatky za praní, úklid a pronájem vařiče. Proti výše zmíněnému usnesení Okresního soudu ve Svitavách podala stěžovatelka odvolání, ve kterém mimo jiné namítala, že předmětné služby nikdy nevyužívala. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích svým rozhodnutím napadené usnesení potvrdil s odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě pravomocných rozhodnutí obce, které jsou ve smyslu ust. §274 písm. f zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") exekučním titulem, přičemž o úhradě za poskytované služby rozhoduje podle ust. §37 odst. 1 písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění tehdejších předpisů, obec v samostatné působnosti.
Žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách se stěžovatelka následně domáhala na Pečovatelské službě města Svitavy vydání bezdůvodného obohacení ve výši 13.756,-Kč, představující z důchodu jí sraženou částku ve výši 10.276,-Kč a náklady této exekuce ve výši 3.480,-Kč. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách č. j. 10 C 250/2007-33 ze dne 29. 1. 2008 zamítnuta s odůvodněním, že exekuce byla provedena na základě vykonatelných a pravomocných exekučních titulů a nemůže se tak jednat o bezdůvodné obohacení ani o případnou náhradu škody. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že má za prokázané, "že žalobkyně byla nucena žalovanému plnit za něco, co neobdržela, byla nucena hradit služby, které jí nebyly poskytnuty a jako nesprávný tento postup ohodnotil i Veřejný ochránce práv" (viz str. 4 předmětného rozsudku). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 9. 10. 2008 č. j. 22 Co 251/2008-51 potvrdil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí okresního soudu, kdy uvedl, že se plně ztotožňuje s jeho závěry a odůvodněním napadeného rozhodnutí, tedy včetně závěru o neposkytnutí služeb ze strany Pečovatelské služby města Svitavy.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Z podstaty ústavní stížnosti dovodil Ústavní soud, že stěžovatelka brojí proti neoprávněně vyměřené úhradě za služby v penzionu pro důchodce, kdy ta tyto služby nikdy nevyužívala a proti exekuci, která byla na základě takto chybných výměrů provedena. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení vedená u Okresního soudu ve Svitavách pak byla snahou stěžovatelky o získání exekučně vymožené částky zpět. Dle názoru Ústavního soudu však toto řízení mělo jen "nahradit" nevyužití opravných prostředků proti platebním výměrům (zejm. žaloby v rámci správního soudnictví, popř. dle hlavy páté o. s. ř.) či proti usnesení, kterým byla nařízena exekuce. Tedy pokud byla stěžovatelka přesvědčena o nesprávnosti platebních výměrů či usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí měla je napadnout opravnými prostředky, popř. ústavní stížností, nikoli se domáhat svého nároku v rámci samostatného řízení cestou vydání bezdůvodného obohacení, přičemž z právního hlediska se jedná o zcela zjevně bezúspěšné uplatňování práva (viz odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ústavnímu soudu tak nezbylo, při jeho vázanosti petitem ústavní stížnosti, než tu pro nevyčerpání všech prostředků ochrany práva odmítnout. Nutno také dodat, že došlo-li by k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti, nebyl by zde ve vztahu k napadenému rozhodnutí právně relevantní důvod pro jeho zrušení. Výklad přijatý v této věci Ústavním soudem není výrazem právního formalismu, nýbrž obecné zásady právní vigilantibus iura scripta sunt.
Jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že byť byl na základě výše uvedeného nucen odmítnout ústavní stížnost stěžovatelky, nemá pochybnosti o tom, že postupem správního úřadu (města Svitavy) došlo k zcela zjevnému zneužití práva a porušení principů dobré správy. Stěžovatelka v řízení před správními úřady i před obecnými soudy dostatečně a věrohodně prokázala, že předmětné služby nikdy nevyužívala. Všechny tyto dotčené orgány, včetně města Svitavy, tomuto tvrzení přisvědčily. I přesto však město Svitavy po stěžovatelce na základě ryze formálního výkladu vyhlášky č. 82/1993 Sb. požadovalo úhradu předmětných, jím samým deklarovaných jako nevyužívaných, služeb. Ústavní soud k otázce formálního výkladu práva již opakovaně judikoval, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.
K závěru o nesprávnosti postupu města Svitavy dospěl při svém šetření i Úřad Veřejného ochránce práv, který podal Ministerstvu práce a sociálních věcí doporučení k změně právní úpravy (k té pak došlo zákonem č. 108/2006, o sociálních službách, s účinností od 1. 1. 2007), přičemž i toto stanovisko bylo městem Svitavy ignorováno (k principům "dobré správy" viz: Principy dobré správy, Sborník příspěvků přednesených na pracovní konferenci, dostupný na http://www.ochrance.cz/cinnost/sprava.php, zejm. pak "Úřad zasahuje do práv a oprávněných zájmů osob jen tam, kde je to nutné k dosažení účelu řízení a pouze v nezbytné míře. Úřad zohledňuje při uplatňování svých pravomocí mimořádnou situaci určité osoby tak, aby jeho postup vůči ní nebyl nepřiměřeně tvrdý. Po osobách požaduje pouze takovou míru součinnosti, která je k dosažení účelu řízení nezbytná. Ke splnění uložených povinností stanovuje osobám s ohledem na jejich osobní poměry přiměřenou lhůtu zahrnující i čas potřebný na přípravu k plnění nově uložených povinností. V zájmu racionality výkonu správy uplatňuje úřad zákony způsobem, který nevede k absurdním výsledkům a odpovídá cílům sledovaným zákonodárcem").
Moderní psaná ústava demokratického státu je dokumentem legitimizujícím institucionalizaci soustavy základních, většinou akceptovaných hodnot, který zároveň formuje i jednotlivé ústavní a státní instituce a proces utváření jejich legitimních mocenských rozhodnutí. Taková základní rozhodnutí nemohou existovat mimo většinově veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy, nemohou fungovat bez minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu veřejnosti. Ke znakům vymezujícím společenství lidí patří vymezitelný okruh společně sdílených hodnot, jakož i představ o racionalitě (účelnosti) chování, které v ústavním státu zachycuje a fixuje ústava. Společenství, jež nedisponuje tímto znakem, lze udržovat pouze silou (mocí).
Postup města Svitavy, které exekučně vymáhalo po sedmdesátileté seniorce úhradu za sociální služby, které nevyužívala, tedy postup, při němž se město na její úkor obohatilo, neboť za vymožené peníze nic neposkytlo, je z hlediska hodnotových rozhodnutí učiněných Ústavou České republiky, jakož i dle většinově sdílené představě o spravedlnosti zcela nepřijatelné, ba přímo destruující důvěru jednotlivých občanů v ústavní pořádek České republiky. Navíc právě při poskytování sociálních služeb je třeba mnohem bedlivěji dbát na ochranu důstojnosti zranitelného jednotlivce a postupovat tak, aby veškerá správní činnost směřovala k naplnění sociálních účelů právní úpravy, neboť příjemci těchto služeb mají zpravidla ve srovnání s ostatními skupinami obyvatelstva z různých důvodů omezené možnosti obrany. Za daného stavu pak nezbývá než konstatovat, že v posuzovaném případě nebyla orgány veřejné moci poskytnuta právům stěžovatelky dostatečná ochrana, což ve svých důsledcích znamená i porušení principu právního státu založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy).
Ústavní soud tímto způsobem nad rámec svých povinností vyzývá město Svitavy, aby napravilo závadný stav a pokusilo se o dodatečné smírné vyřešení celé věci (např. formou dohody o narovnání) tak, aby jím exekučně vymožená částka byla stěžovatelce vrácena. Za účelem kontroly zasílá Ústavní soud toto usnesení na vědomí starostovi města Svitavy, hejtmanovi Pardubického kraje, Ministerstvu práce a sociálních věcí a Veřejnému ochránci práv, které Ústavní soud žádá, aby v případě, že ze strany města Svitavy nedojde ke zjednání nápravy, ve věci intervenovali.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost musel odmítnout jako návrh nepřípustný (§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj