ECLI:CZ:US:2009:1.US.1130.09.1
sp. zn. I. ÚS 1130/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti společnosti INSTALAČNÍ MATERIÁL - HERMAN, s. r. o., se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 35, IČ 60743468, zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 22, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2009, čj. 16 Nc 460/2008-472, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně vyslovil, že soudce JUDr. Petr Ševčík není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 38/2005. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces u nezávislého a nestranného soudu, upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností zabývat se otázkou, zda jsou naplněny všechny předpoklady takovýto přezkum připouštějící. Přitom je vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu v případech, kdy nadřízený soud v souladu s předpisy občanského práva procesního rozhodne o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [srov. §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem (před obecnými soudy). Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v posuzovaném případě tedy norem občanského práva procesního (včetně žaloby pro zmatečnost a dovolání). Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy v civilním sporu, jenž je veden u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 38/2005, soud I. stupně dosud ve věci samé nerozhodl. Lze zajisté souhlasit s tím, že stěžovatelka má právo na projednání své věci nestranným soudem. Pokud tedy má, nebo bude mít v dalším průběhu řízení za to, že takto rozhodováno není, resp. nebylo, nic jí nebude bránit, aby proti pravomocnému rozhodnutí ve své věci brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí jsou nepochybně dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, domnívala-li by se, že stav protiústavnosti jimi tvrzený napraven nebyl, mohla by se domáhat zásahu Ústavního soudu. Pokud by se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a případně v záhlaví citované rozhodnutí zrušil, nepřípustně by tak zasahoval do pravomoci obecných soudů.
Pokud by námitce stěžovatelky nebylo vyhověno v odvolacím řízení, má z uváděného důvodu k dispozici též mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, a to žalobu pro zmatečnost. Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je totiž důvodem žaloby pro zmatečnost to, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící; bylo-li by proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání, bude k této zmatečnosti přihlížet i Nejvyšší soud (§242 odst. 3 o. s. ř.). Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně a proti rozhodnutí, které způsobilým předmětem ústavního přezkumu není, a proto je nepřípustný.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že shodně argumentoval a rozhodl ve stejné situaci kupř. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06. Pokud jde o trestní řízení viz srovnatelné rozhodnutí kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 134/06.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. května 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj