ECLI:CZ:US:2009:1.US.1159.09.1
sp. zn. I. ÚS 1159/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. N., zastoupeného JUDr. Janem Bujnochem, advokátem, se sídlem Polanecká 77, 721 00 Ostrava-Svinov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2009, č. j. 3 To 28/2009-11979, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2009, č. j. 3 To 28/2009-11979. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, rovněž měly být porušeny čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Dle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s úvahami obecných soudů, které dospěly k závěru, že stěžovatel mohl využívat při obhajobě (v pořadí) druhého obviněného L. K. skutečnosti, které se dověděl od prvého obviněného J. Č., jehož jako jeden z obhájců v té době obhajoval. Stěžovatel zdůrazňuje, že dne 29. 6. 2004 byl u jediného vyšetřovacího úkonu a to výslechu obviněného J. Č. ve Vazební věznici v Ostravě spolu s dalším obhájcem Mgr. G. (pozn.: správně G.) a jinými obhájci, kde před provedením uvedeného výslechu měl krátkou poradu s Mgr. G., se kterým se stěžovatel doslal do slovního konfliktu. Po skončení této porady bylo oznámeno přítomným, ve výslechové místnosti i před policejním komisařem, že stěžovatel již nebude obhájcem obviněného J. Č. a tento využil svého práva a ke své trestní věci nevypovídal. Stěžovatel dále uvádí, že "nepokládá za aktivní právní službu pouhý podpis v podpisové doložce při provedeném vyšetřovacím úkonu."
Stěžovatel dále nesouhlasí se stanoviskem obecných soudů, že zájmy obou obviněných jsou v rozporu, neboť obviněný J. Č. se k trestné činnosti přiznal později, a to až dne 3. 2. 2005. Stěžovatel proto zdůrazňuje, že kolize zájmů představuje reálný a aktivní stav, zatímco Krajský soud v Ostravě jako soud nalézací ve svém usnesení používá tvar "mohl". Dále poukazuje na skutečnost, že v průběhu přípravného řízení trestního nebyla nikým obdobná námitka či výhrada vznesena.
Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soud v Ostravě ze dne 30. ledna 2009, sp. zn. 36 T 3/2007, měl být stěžovatel "poškozen na výkonu práv obhájce v rámci nutné obhajoby." Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatel vytýká, že se nezabýval námitkami stěžovatele v celém rozsahu, nýbrž že se při svém rozhodování soustředil toliko na skutečnosti nastalé v období od 22. 6. 2004 do 9. 8. 2004. Celkově je názoru, že v dotčeném trestním řízení nebyly naplněny důvody pro postup podle §37a odst. 2 trestního řádu.
Z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2009, sp. zn. 36 T 3/2007 byl v trestní věci obviněného L. K. podle §37a odst. 2 trestního řádu stěžovatel coby zvolený obhájce vyloučen z obhajování obviněného. Krajský soud v Ostravě na základě rekapitulace průběhu trestního řízení, v kontextu svého předchozího usnesení ze dne 14. prosince 2007, sp. zn. 36 T 3/2007, v němž byl postup podle §37a odst. 2 trestního řádu avizován, dospěl k závěru, že zájmy obviněného J. Č. a obviněného L. K., které stěžovatel postupně (prvního obviněného od 22. 6. 2004 do 9. 8. 2004, druhého obviněného od 23. 8. 2004) zastupoval, jsou v rozporu, neboť obviněný J. Č. se k trestné činnosti doznal, zatímco obviněný L. K. trestnou činnost popírá. Podle názoru soudu prvního stupně mohl stěžovatel při výkonu obhajoby zneužívat poznatky, které před tím získal o při obhajobě obviněného J. Č. V tomto smyslu mělo dojít k porušení ustanovení §19 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona o advokacii, neboť v téže věci stěžovatel poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá a informace, které stěžovatel získal o jiném nebo bývalém klientovi, by mohly toho, kdo o poskytnutí služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit (s poukazem na §19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii).
Na základě stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2009, č. j. 3 To 28/2009-11979, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci a rovněž stěžovatele, zamítl. Po podrobné rekapitulaci řízení provedl Vrchní soud v Olomouci výklad pojmu "kolize zájmů", který následně souhrnně charakterizoval jako zjevný a rozporný stav v důkazní situaci a v důsledku toho i postavení jednotlivých spoluobviněných, jenž je podstatný a může existovat bez ohledu na vnější projevy osob, které jsou subjekty daného trestního řízení. Stížnostní soud dále výkladem §37a odst. 2 trestního řádu, zejm. v porovnání s §19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, dospěl k závěru, že dopadá nejen na situace, kdy je aktuálně obhajováno více spoluobviněných, nýbrž i na situace, kdy je obhajováno více obviněných postupně, u nichž je zároveň stav kolize zájmů. Na základě podrobného popsání rozhodných skutečností, zejm. průběhu obhajoby v případě obou obviněných, včetně aktivit stěžovatele, dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že při opakovaných poradách s obviněným J. Č. stěžovatel mohl získat informace, jež mohou mít význam při poskytování právní služby obviněnému L. K., při naplnění podmínek §19 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona o advokacii. Kromě konstatování kolize zájmů obou obviněných z formálního hlediska se Vrchní soud v Olomouci dále soustředil na otázku materiálního naplnění práv obou obviněných, na jedné straně práva obviněného J. Č., aby údaje sdělené obhájci nebyly použity proti němu, na druhé straně práva obviněného L. K. na volbu obhájce dle svých subjektivních představ k němuž má důvěru. V tomto kontextu poukázal stížnostní soud na skutečnost, že z vyjádření obviněného L. K. plyne, že jeho důvěra ve stěžovatele je "značně otřesena." Na základě dalších skutečností dospěl stížnostní soud k závěru, že důvody pro postup podle §37a odst. 2 trestního řádu nejsou toliko formální, nýbrž i zcela konkrétní, materiální.
II.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení základního práva a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen.
Aplikované ustanovení §37 odst. 2 trestního řádu zní:
(2) O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.
Předně je nutno zdůraznit, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel nyní Ústavnímu soudu předkládá námitky, které předložil již obecným soudům, které na základě §37a odst. 2 trestního řádu již rozhodly a s námitkami stěžovatele se vypořádaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, což je ovšem postup, kterým nelze dospět k věcnému projednání ústavní stížnosti.
Přesto považuje Ústavní soud za nutné k věci uvést, že i ve svých dřívějších rozhodnutích, které se týkaly otázky vyloučení obhájce dle §37 odst. 2 trestního řádu, se jednalo o posouzení dodržení základních práv z hlediska samotných obviněných, tedy těch osob, jimž svědčí právo na zvoleného obhájce ve smyslu čl. 40 odst. 3, příp. práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Za výjimku lze považovat usnesení ze dne 7. ledna 2005, sp. zn. IV. ÚS 376/04, jehož těžiště však nespočívalo v samotné otázce vyloučení obhájce [dle §37a odst. 1 písm. a) trestního řádu], nýbrž především v posouzení předcházejícího tvrzeného (hrozícího) zásahu do práva na soukromí u obhájce, který nebyl vpuštěn do budovy soudu, s následnými konsekvencemi.
Stěžovatel v tomto kontextu v podstatě nijak neargumentuje, dokonce ani netvrdí, že mělo být porušeno určité ústavně zaručené právo obhájce na to, aby obhajoval konkrétního obviněného. V této souvislosti je Ústavnímu soudu z vlastní činnosti známo, že sám obviněný K. proti vyloučení stěžovatele v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 3/2007 ústavní stížností nebrojil a usnesení nenavrhl zrušit pro rozpor se základním právem obviněného na obhajobu. Ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci se tak stěžovatel omezuje na konstatování, že "neshledává důvod k tomu, aby byl vyloučen" z další obhajoby L. K. a že stížnostní soud řádně nevypořádal jeho (stěžovatelovy) námitky.
V těchto intencích konstatuje Ústavní soud, že odůvodnění napadeného usnesení je vyčerpávajícím způsobem logicky a srozumitelně odůvodněno, což nesvědčí pro exces obecného soudu, libovůli v rozhodování či dokonce cílenou šikanu stěžovatele. Interpretace ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu je svěřena obecným soudům a kontextuální (rovněž v podstatě teleologický výklad) tohoto ustanovení provedený Vrchním soudem v Olomouci je ústavně konformní, směřující k zajištění zásad spravedlivého procesu, a to i s přihlédnutím k výslovně zmíněné skutečnosti, že se jedná o výklad odlišný od výkladu Vrchního soudu v Praze vysloveného v usnesení ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 12 To 170/2002.
Zvláště důkladně se Vrchní soud v Olomouci věnoval námitkám stěžovatele, že v průběhu obhajoby obviněného J. Č., faktické úkony obhajoby neprováděl. Na stranách 10 a 11 napadeného usnesení jsou vyložena konkrétní zjištění stížnostního soudu o opakovaných kontaktech stěžovatele s obviněným Č. v rámci obhajoby, přičemž dále na stranách 11 a 12 usnesení jsou podrobně vyloženy úvahy o kolizi zájmů obou obviněných, a to na základě konkrétních údajů ze spisu, v časové souslednosti a se zohledněním vývoje důkazní situace a postojů obviněných. Tyto úvahy Vrchní soud v Olomouci nekonstruoval nijak hypoteticky či eventuálně, jak (ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě) namítá stěžovatel. Ústavní soud nyní nemá důvod odůvodnění napadeného usnesení podrobněji reprodukovat a na jeho obsah proto odkazuje, neboť naplnění zákonných podmínek pro postup dle §37a odst. 2 trestního řádu z něj je patrno.
Nynější závěr Ústavního soudu je plně v souladu s dříve vysloveným názorem k aplikaci §37a trestního řádu, podle něhož je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 trestního řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. (srov. např. nález ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná prostřednictvím http://nalus.usoud.cz). K tomu Ústavní soud závěrem podotýká, že je zároveň věcí obviněného, aby se případnému zásahu do práva na obhajobu bránil vlastní ústavní stížností - pokud tento pociťuje - neboť o jeho vině a trestu je obecnými soudy rozhodováno a především jeho zájmům institut obhajoby slouží.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
František Duchoň
předseda senátu