ECLI:CZ:US:2009:1.US.1180.07.1
sp. zn. I. ÚS 1180/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 12. února 2009 sp. zn. I. ÚS 1180/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006, kterým byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalované H. V. o zaplacení peněžité částky změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. 13 C 250/2005 ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006, kterým byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalované H. V. o zaplacení částky 19 638 Kč změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. 13 C 250/2005 ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá.
Stěžovatel se uvedené částky domáhal jako vlastník domu, ve kterém žalovaná užívá byt a platí regulované nájemné. S odvoláním na to, že předpisy určující výši nájemného byly jako protiústavní zrušeny, požadoval stěžovatel placení tzv. ekonomického nájemného; za dobu od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 žádal zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a ekonomickým nájemným ve výši 3 273 Kč měsíčně.
Soud prvního stupně mu shora citovaným rozsudkem částečně vyhověl, když uvedl, že pro daný případ je adekvátní (s ohledem na osobní poměry žalované) přiznat stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení částku 1 000 Kč měsíčně, tedy za dané období celkem 6 000 Kč. Co do zbytku byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozhodl výše uvedeným způsobem, tedy že se i ve vyhovujícím výroku žaloba zamítá. V odůvodnění citoval některé pasáže z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05 (oba viz níže); uvedl, že z jejich obsahu prý jednoznačně vyplývá, že soudy mají sice rozhodovat o zvýšení nájemného, avšak vždy má jít o konstitutivní rozhodnutí, tj. do budoucna. Není proto možné, aby soudy určovaly či zvyšovaly původně regulované nájemné zpětně tak, jak požadoval stěžovatel. V další části odůvodnění soud rozvedl, proč se mu za dané situace nejevilo smysluplné, resp. vůbec možné, aby stěžovatele poučoval o případné změně žalobního petitu.
II.
Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti v zásadě pouze ocitoval některé pasáže z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz níže). Domnívá se, že na rozdíl od soudu prvního stupně se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku opírá o z kontextu vytržený závěr Ústavního soudu uvedený v daném nálezu, a proto požaduje jeho zrušení.
III.
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na svůj napadený rozsudek. K otázce upuštění od ústního jednání se nijak nevyjádřil. Jelikož byl ve výzvě Ústavního soudu poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním souhlasí, lze tento souhlas presumovat.
Vedlejší účastnice H. V. se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdala.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění citovaného nálezu také mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl - aby nenahrazoval poslání soudů obecných - avšak zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118) Ústavní soud mimo jiné uvedl, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. března 2006; v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) pak Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Je tedy nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu.
V daném případě stěžovatel podal žalobu dne 7. 9. 2005 doručenou soudu 14. 9. 2005 (jak Ústavní soud ověřil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 250/2005), kterou se domáhal zvýšení nájemného za dobu od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004.
S ohledem na výše konstatované závěry Ústavního soudu je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze v tomto směru nepochybil, pokud z uvedeného důvodu stěžovatelově žalobě nevyhověl, jelikož stěžovatel zjevně požadoval zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a tzv. ekonomickým nájemným za dobu minulou před podáním žaloby.
Ústavní soud však nemohl - se zřetelem ke všem okolnostem zkoumaného případu - akceptovat závěr odvolacího soudu, který dovodil, že se mu nejevilo smysluplné, aby poučoval žalobce, že může s ohledem na přijatý nález Ústavního soudu změnit v odvolacím řízení žalobní petit, neboť i když ke změně návrhu může dojít i v řízení odvolacím, není prý v tomto řízení přípustná změna, jíž by žalobce uplatňoval nový nárok.
Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil i k ústavně konformní interpretaci §5, §43 odst. 1 a §95 odst. 2 občanského soudního řádu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 51) tak např. uvedl, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Poučovací povinnost sice nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, ale z rámce procesního poučení nevybočuje, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění §79 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.
Ač se uvedená pasáž týká poučení o tom, koho je možné žalovat, podle přesvědčení Ústavního soudu lze obdobně argumentovat i ve vztahu ke změně žalobního petitu, která by se týkala časového období, za které může být žaloba podána. V kontextu posuzované věci Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše) vymezil speciální rámec pro aplikaci §5 občanského soudního řádu, jestliže uvedl, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 občanského soudního řádu.
Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy poskytly reálnou ochranu subjektivním právům účastníků řízení. V daném případě se tedy Ústavnímu soudu jeví namístě poučit stěžovatele - žalobce v řízení před obecnými soudy - o možnosti změny žalobního návrhu ve výše uvedeném směru.
Na tomto závěru nemůže nic změnit již shora (částečně) citovaný názor odvolacího soudu obsažený v odůvodnění jeho napadeného rozsudku, že ve věci by se - pokud by byl stěžovatel poučen o možnosti změny petitu - jednalo o nový návrh a výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť řízení by si prý vyžádalo jiné a obsáhlejší dokazování. K tomu městský soud sofistikovaně argumentuje ve dvou odstavcích odůvodnění napadeného rozsudku.
Z hlediska základního práva stěžovatele na spravedlivý proces však tyto závěry zcela přesvědčivé nejsou.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Ve zkoumané věci se vyskytlo několik zvláštních okolností, které vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nespravedlivé a ve výsledku pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdé trvat na zvolené interpretaci procesních předpisů, která by snad v jiném, obvyklejším řízení mohla obstát. Ústavnímu soudu se nejeví, že by se ve věci po příslušné změně petitu jednalo o naprosto nový návrh a že by výsledky dosavadního řízení vůbec nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, ani že by si řízení vyžádalo zcela jiné a mnohem obsáhlejší dokazování. Tak by tomu nepochybně bylo v případě, kdyby byla podstata sporu zcela jiná a základ žaloby by se opíral o zjištění neporovnatelná s původním řízením. Zejména je však nutno zdůraznit, že shora byla podrobně popsána specifická situace, která se v oblasti regulovaného nájemného vytvořila, a byly citovány některé z nálezů, kterými zatím na tuto situaci reagoval Ústavní soud. Bez dalšího je zřejmé, že nelze klást na stěžovatele větší nároky než na orgány veřejné moci, které na vzniku a existenci Ústavním soudem konstatovaného protiústavního stavu přinejmenším buď participovaly (orgány moci zákonodárné a výkonné), nebo kterým dlouho nebylo jasné, jak takové případy řešit (orgány moci soudní); to by vlastně znamenalo ex post konstruovat - za pomoci formalisticky úzkostlivého lpění na procesní čistotě - důvody pro zamítnutí žaloby, a předkládat tak stěžovateli postupy, které však již v daném ukončeném řízení fakticky použít nemůže. Stěžovatel tento stav nezavinil a nelze mu klást k tíži, že v době podání své žaloby neformuloval její petit způsobem, jenž se nyní jeví odpovídajícím současné judikatuře soudů.
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení uvedeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.