ECLI:CZ:US:2009:1.US.119.09.1
sp. zn. I. ÚS 119/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Ivana Reháka, soudního exekutora, sídlem Poláčkova 3248/26, Ústí nad Labem, zast. JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 21.10.2008, č.j. 10 Co 517/2008-18, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Uvedl, že usnesením Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byla nařízena exekuce a jejím provedením pověřil stěžovatele, který se jí ujal a začal ji řádně provádět. Poté, kdy byl na vlastní žádost odvolán z funkce soudního exekutora, bylo usnesením okresního soudu rozhodnuto, že provedením exekuce se pověřuje jiný soudní exekutor, aniž by soud zároveň rozhodl o nákladech exekuce. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, z důvodu absence výroku o náhradě nákladů exekuce a odměně exekutora, které krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl s odůvodněním, že stěžovatel není účastníkem řízení, tedy ani oprávněnou osobou takové odvolání podat. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu a tvrdí, že jde o typický případ, který reprezentuje početnou skupinu analogických případů, v nichž hrozí, že soudy v souvislosti se zánikem funkce exekutora nerozhodnou o jeho nároku na náhradu nákladů exekuce. Domnívá se, že mu napadeným usnesením bylo upřeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), protože jednak s ním soud nejednal jako s účastníkem části řízení, v níž rozhodoval i o jeho právech, jednak nerozhodl o jeho nároku na odměnu, ačkoliv byl k takovému rozhodnutí věcně i místně příslušný a stěžovatel se vydání takového rozhodnutí domáhal a ačkoliv zmocnění soudu vydat rozhodnutí v této věci vyplývá přímo ze zákona. V důsledku takového postupu soudů bylo současně porušeno a ohroženo právo stěžovatele vlastnit majetek, zaručené v čl. 11 Listiny. Svoji argumentaci staví stěžovatel na tvrzení, že předmětem rozhodování v daném případě měl být i jeho nárok na náklady exekuce, nebylo-li o takovém nároku rozhodnuto, jde o závažnou vadu řízení, byl proto oprávněn k podání odvolání jakožto účastník řízení. Obecným soudům vyčítá pochybení při výkladu §44 odst. 9 exekučního řádu, tj. zák. č. 120/2001 Sb., přičemž vyjadřuje domněnku, že podle tohoto ustanovení je k rozhodnutí o nároku odvolaného exekutora příslušný soud, nikoliv nově pověřený exekutor. Svůj názor zdůvodňuje systematickým výkladem tohoto ustanovení, dále poukazem na analogickou aplikaci §55 exekučního řádu. Považuje na nepřípustné, aby o jeho subjektivních právech rozhodoval jiný orgán, než soud, a namítá, že pokud by o nich rozhodoval soudní exekutor, námitky proti takovému rozhodnutí by mohl podat jen oprávněný nebo povinný, nikoliv odvolaný exekutor.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předloženého usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 6.8.2008, č.j. Nc 4496/2005-10, pověřil provedením exekuce nařízením jeho usnesením ze dne 11.4.2005, č.j. Nc 4496/2005-4 soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše s odůvodněním, kromě jiného, že odvoláním původně pověřeného soudního exekutora (tj. stěžovatele) zanikl výkon jeho exekutorského úřadu, proto pověřil provedením exekuce exekutora nového. Stěžovatel usnesení okresního soudu napadl odvoláním, v němž namítal, že v něm absentuje výrok o náhradě jeho nákladů a navrhl, aby odvolací soud rozhodl tak, že oprávněné uloží povinnost zaplatit mu paušální náhradu nákladů. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání odmítl, protože bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Odůvodnění konkretizoval poukazem na skutečnost, že exekutor je účastníkem jen části řízení, kdy je rozhodováno o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů, přičemž usnesení o pověření nového soudního exekutora není takovým rozhodnutím. Současně stěžovatele upozornil, že vydání usnesení o pověření nového exekutora nevylučuje možnost rozhodnout v posuzované věci o nákladech i původního exekutora příkazem k úhradě nákladů exekuce, popř. rozhodnutím soudu v souvislosti s případným zastavením této nařízené exekuce.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jeho zrušení je zjevně neopodstatněný. Je notorietou, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení základních práv chráněných v čl. 11 a v čl. 36 Listiny nebylo zjištěno.
Podstata ústavní stížnosti je založena na představách stěžovatele o interpretaci a aplikaci §44 odst. 9 exekučního řádu, tj. ustanovení tzv. jednoduchého práva, se snahou o jejich promítnutí do ústavně právní roviny. Ohledně výkladu uvedeného ustanovení odkazuje Ústavní soud na odbornou literaturu [Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související, Komentář. 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2005, str. 250] v níž byl publikován logický závěr, že ustanovení §44 odst. 9 věta čtvrtá exekučního řádu uvádí pouze způsob určení výše odměny exekutora, nestanoví však procesní postup, kterým mají být náklady exekuce určeny, ani zda o nich rozhoduje exekutor či soud. Proto náklady původního exekutora určí podle §88 odst. 1 exekučního řádu nově pověřený exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce a příkaz původnímu exekutorovi doručí. Proti části příkazu, která určuje výši odměny a náhrad výdajů původního exekutora, může tento exekutor podat námitky, protože je v této části řízení účastníkem, o jehož právech je rozhodováno. Ústavní soud považuje takový postup za ústavně konformní, neboť - kromě jiného - umožňuje případně zohlednit i pravidla pro určení osoby, které bude uložena povinnost nahradit náklad exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2009
František Duchoň
předseda senátu