ECLI:CZ:US:2009:1.US.1225.09.1
sp. zn. I. ÚS 1225/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. W., zastoupeného Mgr. Rudolfem Šimonem, advokátem se sídlem Praha 6, V. P. Čkalova 5/396, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 44 To 180/2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 43 Nt 22/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností M. W. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně) pro porušení čl. 8 odst. 2, 5, čl. 39 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Vazba byla započítána od 5. 3. 2009. Současně soud prvního stupně nepřijal návrh obhájce nahradit vazbu dohledem probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) TrŘ].
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), který měl spáchat tím, že v době od roku 2005 do konce listopadu 2008 opakovaně poskytl či prodal jmenovaným svědkům různá množství psychotropních a omamných látek (kokain, pervitin, hašiš, extázi, konopí).
Stěžovatel tvrdil, že důvodem pro vzetí do vazby bylo jeho dřívější odsouzení, z něhož však nelze usuzovat, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Napadená rozhodnutí neobsahují konkrétně podloženou obavu, že by měl trestnou činnost opakovat. Opakování trestné činnosti je pak paušalizováno na distribuci drog ve vztahu ke dvěma svědkům. Z popisu skutku nevyplývá, že by měl drogy distribuovat, ale jen to, že je osobou drogy užívající, takže jako uživatel je současně osobou, která s drogami přichází často do styku. Proto postup soudů považuje za kriminalizaci uživatele drog.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků, vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy, vysoké intenzity, do základních práv a svobod. Vzetí do vazby patří právě mezi tyto případy.
Jsou to však především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Ustanovení §67 písm. c) TrŘ předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mj.) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) TrŘ. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 62/96).
V dané věci obecné soudy spatřovaly důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) TrŘ ve skutečnosti, že stěžovatel měl po velmi dlouhou dobu poskytovat a prodávat psychotropní a omamné látky jiným osobám, mj. i osobě mladistvé, která je na něm závislá (mají spolu nezletilého syna). Stíhané trestné činnosti se měl dopouštět ve zkušební době podmíněného odsouzení za stejnou trestnou činnost. Ani tato skutečnost mu v šíření drog nezabránila, přičemž pro tuto trestnou činnost byl opakovaně odsouzen (třikrát), a to i mimo území České republiky. Rovněž bylo poukázáno na skutečnost, že stěžovatel je, podle svého tvrzení, bez finančních prostředků. S ohledem na závažné důvody vazby, jakož i povahu stíhané trestné činnosti, nebyl přijat návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že se nejedná o kriminalizaci uživatele drog, jak tvrdí stěžovatel, ale o distributora, což je zřejmé i z popisu skutku "(...) prodal či poskytl svědkovi (...)".
Z těchto skutečností, spolu s charakteristikou stěžovatele, vyplynula reálná obava z možného opakování trestné činnosti, odůvodňující vazbu předstižnou. Za uvedené situace soudům nelze vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán [§67 písm. c) TrŘ], dopustily nepřípustné svévole. Obecné soudy srozumitelně popsaly určitou objektivní konstelaci, kdy celkový vývoj trestné činnosti, pro kterou je pachatel stíhán, její motivace, systematický charakter a fakt, že stěžovatel se kriminální činností zabýval ve větším rozsahu a soustavněji, navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení (opět za distribuci drog), zcela zjevně odůvodňují obavy, že tedy i opakování trestné činnosti tohoto druhu je u něj více než pravděpodobné. Jinými slovy, důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 TrŘ). Zmíněná rozhodnutí obsahují konkrétní skutečnosti, odůvodňující vazební důvod podle §67 písm. c) TrŘ. Z uvedených faktů je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující vzetí stěžovatele do vazby, který převážil nad právem na osobní svobodu. Proto nelze, za dané situace, odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 5 Listiny). Fakt, že stěžovatel nepřesvědčil svými argumenty orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro jeho ponechání ve vazbě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Rovněž je vhodné připomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů, uvedených v §67 TrŘ, nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností, není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad §67 TrŘ, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy (jako tomu bylo v projednávané věci), jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
V dané věci nebylo zjištěno porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu