ECLI:CZ:US:2009:1.US.1254.08.1
sp. zn. I. ÚS 1254/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, J. Seiferta 238, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2007, čj. 20 C 59/2007-32, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, čj. 62 Co 326/2007-71, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 odst. 1 této Úmluvy a čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu za omezení vlastnického práva k bytu, v němž bydlí vedlejší účastnice na základě dohody o užívání bytu ze dne 21. 12. 1987 a za nějž v období od 1. 11. 2004 do 30. 3. 2006, za které požadoval stěžovatel náhradu, platila regulované nájemné. Polemizuje s jejich závěrem, že nevyužil možnosti ochrany svého vlasnického práva podáním žaloby na zvýšení nájemného a dovozuje, že má právo po nájemci považovat doplacení nájemného zpětně za období neexistence regulačních předpisů. Z Listiny dovozuje, že stát poskytuje náhradu za omezení vlastnického práva, je-li omezeno zákonem; po zrušení zákonného omezení poskytuje náhradu nájemník, který vlastnické právo porušuje. "Soudy tedy nejsou, podle názoru stěžovatele, oprávněny rozhodovat o zvýšení nájemného (zda ho zvýší nebo nezvýší), jak nesprávně uvádí ÚS, ale jsou pouze povinny zajistit stanovení výše MON a pak v rozsudku určit povinnost doplacení." Stěžovatel dále tvrdí, že placením podnákladového nájemného stěžovatelka "vědomě zneužila svého monopolního a dominantního postavení". Stěžovatel nepožadoval a nepožaduje zvýšení nájemného rozhodnutím soudu, ale poskytnutí náhrady či odškodnění za to, že bylo porušováno jeho vlastnické právo; soudy však nesprávně setrvaly na názoru, že se jedná o požadavek na zvýšení nájemného. Stěžovatel poukazuje na rozpornou judikaturu Ústavního soudu, na sdružování nájemníků ve Sdružení na obranu nájemníků, na počínání státních úředníků a politiků, a uzavírá, "že se jedná o úmyslnou diskriminaci majitelů bytů, účelově formulované zákony a jejich účelový výklad ze strany soudů, tedy o pokračování třídního boje proti majitelům domů a bytů."
Ze soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou ze dne 30. 10. 2006 domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 140 658 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu mezi místně obvyklým nájemným a regulovaným nájemným za období od 1. 11. 2004 do 30. 3. 2006.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, čj. 20 C 59/2007-32, zamítl žalobu stěžovatele a uložil mu povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud v odůvodnění vyšel z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 a dovodil, že vedlejší účastnice neužívá byt bez právního důvodu či na základě jiné skutečnosti předvídané v §451 občanského zákoníku. Výši nájemného, kterou vedlejší účastnice hradila v rozhodném období v souladu s jednoduchým hmotným právem, lze s poukazem na potřebu ochrany ústěvně garantovaných práv změnit jen na základě rozhodnutí soudu; právní mocí rozhodnutí se změní obsah právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, a na základě takto změněného nájemního vztahu může pronajímatel žádat soudem stanovené zvýšené nájemné. V projednávané věci však v minulosti nebylo konstitutivním rozhodnutím soudu zvýšeno nájemné, a proto soud žalobu zamítl. Stěžovatel se nedomáhal ani zvýšení nájemného pro futuro, ale předmětem řízení učinil rozdíl mezi obvyklým a regulovaným nájemným za období před podáním žaloby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, čj. 62 Co 326/2007-71, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. V odůvodnění vyšel z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05 a shodně jakou soud I. stupně uzavřel, že zvýšení nájemného je možné jenom konstitutivním rozhodnutím do budoucna.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
K problematice regulovaného nájemného se plénum Ústavního soudu vyjádřilo ve stanovisku ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09-st, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb. K otázce projednávané ústavní stížností se ve stanovisku konstatuje: "Dle přesvědčení Ústavního soudu pronajímatel vůči nájemci žádný nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období před podáním žaloby nemá. Už vůbec nelze oporu pro tento názor hledat v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), v němž se naopak výslovně konstatuje, že "je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".
Právní názor připouštějící možnost domáhat se po nájemci zaplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za dobu minulou, tj. před podáním žaloby, nedoceňuje v prvé řadě povahu rozhodnutí o zvýšení nájemného. Rozsudek o zvýšení nájemného je rozhodnutím konstitutivním, což výslovně uznává i nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše). Nejde přitom ze strany obecných soudů samozřejmě o dotváření objektivního práva v tom smyslu, že by soudní rozsudky v jednotlivých případech byly pramenem obecně závazných pravidel chování, ale o změnu hmotněprávního nájemního vztahu mezi konkrétním pronajímatelem a konkrétním nájemcem, v závislosti na konkrétních místních podmínkách. Z povahy konstitutivního rozhodnutí vyplývá, že na hmotněprávní vztahy může mít účinky pouze do budoucna, tedy od okamžiku, kdy nabude právní moci, ledaže by zákon výslovně upravil jeho účinky jinak. Právní skutečností, s níž hmotné právo spojuje vznik, změnu nebo zánik hmotněprávního vztahu, je totiž teprve samotné rozhodnutí; proto je jenom logické, že změna v hmotněprávních vztazích může nastat až od okamžiku, kdy tato právní skutečnost vznikne a začne vyvolávat účinky, jež jsou s ní spojeny.
Rozhodnutí o zvýšení nájemného konstitutivně zasahuje do existujícího právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem tak, že mění jeho obsah, pokud jde o výši nájemného. Z tohoto pohledu je zvyšování nájemného "do minula" (tedy zpětně) zřejmým protimluvem, neodpovídajícím povaze konstitutivního rozhodnutí; krom toho by představovalo rovněž v právním státě nepřípustnou pravou retroaktivitu, neboť soud by zpětně do minulosti přetvářel obsah právního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a ukládal by nájemci povinnost platit vyšší nájemné i za období, v němž nájemce žádnou takovou povinnost neměl.
Jediným teoreticky důsledným přístupem by tak byl závěr, že změna v obsahu nájemního vztahu (změna výše nájemného) nastává teprve od právní moci rozsudku vyslovujícího zvýšení nájemného do budoucna (rozuměno od data podání žaloby). S ohledem na to, že zvyšování nájemného soudním rozhodováním bylo zcela mimořádným prostředkem, jehož použitelnost Ústavní soud podmínil nemožností zvyšovat nájemné podle zvláštní právní úpravy, znamenalo by to, že žaloby o zvýšení nájemného, o nichž dosud nebylo rozhodnuto, by musely být zamítnuty, neboť od 1. 1. 2007 již lze zvyšovat nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Takový závěr by však zároveň znamenal, že ani žaloba o zvýšení nájemného by nebyla efektivním prostředkem nápravy protiústavního stavu, jejž zákonodárce (stát) založil svou dlouhodobou nečinností. Lze proto souhlasit s nálezem sp. zn. IV. ÚS 175/08 v tom, že okamžik zvýšení nájemného váže ke dni podání žaloby; toto řešení je přijatelné i z hlediska nájemce, jenž může od tohoto okamžiku se zvýšením nájemného kalkulovat. Lze rovněž plně souhlasit se separátním votem prof. Musila k nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07, že teprve od tohoto okamžiku může nájemce reálně reagovat na skutkové a právní argumenty, uplatněné pronajímatelem v žalobě, domáhající se zvýšení nájemného; spojení počátku možnosti zvýšení nájemného s podáním žaloby zohledňuje autonomní zájmy obou stran a vyhovuje principu proporcionality. Proto lze připustit i výjimku z účinků konstitutivních rozhodnutí, odůvodněnou ústavními hledisky, jež je jinak možná pouze na základě výslovné zákonné úpravy; tato odlišná regulace vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše), jenž svými účinky erga omnes - za popsaných mimořádných okolností - plní vlastně funkci zákona. Pro zvýšení nájemného přede dnem podání žaloby však žádné důvody nalézt nelze; nevyplývají ani z ústavní argumentace, ani z povahy konstitutivních rozhodnutí. Tuto otázku je tedy možno uzavřít tak, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání sama povaha konstitutivního rozhodnutí; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 rovněž není možné, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb."
V souzené věci se stěžovatel nedomáhal zvýšení nájemného, ale rozdílu mezi regulovaným a místně obvyklým nájemným za dobu před podáním žaloby. Takovéto právo stěžovateli proti nájemci nepřísluší, bez ohledu na to, zda by mělo být právně kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení, náhrada za omezení vlastnického práva, či jakkoliv jinak. Stanovisko pléna v tomto směru nezanechává jakékoliv pochybnosti ("pronajímatel vůči nájemci žádný nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období před podáním žaloby nemá"). Soudy obou stupňů rozhodly plně v souladu s tímto právním názorem, takže není dále zapotřebí se ani zabývat zjevně nesmyslnými námitkami ohledně třídního boje proti majitelům domů či zneužití monopolního nebo dominantního postavení. Z tohoto důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň
předseda senátu