ECLI:CZ:US:2009:1.US.1327.09.1
sp. zn. I. ÚS 1327/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., zastoupeného Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova třída 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, č. j. 25 Cdo 602/2007-147, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se domáhal náhrady škody.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatele, usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kdy v občanském soudním řízení se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 48 065,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje zejména na porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť dle jeho přesvědčení Nejvyšší soud nesprávně interpretoval ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "pokud §241 odst. 1 o. s. ř. mezi esenciálními náležitostmi dovolání uvádí důvody, z nichž dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu a v následujícím odstavci pak přímo taxativně vymezuje, co se za tyto důvody považuje, není možné, aby v případě, že dovolatel výslovně uvede, že podává dovolání právě z některého v zákoně vymezeného důvodu, nemůže zajisté být následně jeho dovolání bez dalšího odmítnuto, tak jako kdyby neuvedl důvod vůbec žádný." Taková interpretace dle stěžovatele nadmíru zužuje obsah zákonné úpravy a zcela nepřípustným způsobem omezuje základní procesní práva občana, a to především základní právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel tak v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud jej měl vyzvat k odstranění vad podání, jež měly spočívat v nedostatečné určitosti, což vyvozuje z ustanovení §243c o. s. ř. a dalších procesních ustanovení. Aplikace §242 odst. 4 o. s. ř. dle stěžovatele "není namístě, neboť upravuje jiné úkony účastníků, tj. změnu dovolacích důvodů a nikoliv jejich věcnou konkretizaci."
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2006, č. j. 18 C 318/2005-69, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody ve výši 48 065,- Kč s příslušenstvím, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2006, č. j. 19 Co 1471/2006-114. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu.
Dovolání bylo podáno dne 20. 11. 2006. Stěžovatel v něm uvedl, že odůvodnění podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání provede v následujícím doplňujícím podání. Usnesením ze dne 22. 11. 2006, č.j. 18 C 318/2005-127, byl stěžovatel vyzván, aby do 30 dnů dovolání doplnil o náležitosti uvedené v §241a o. s. ř. Dne 29. 12. 2006 podal stěžovatel telefaxem "doplněné dovolání", kdy písemné podání shodného znění podal dne 2. 1. 2007.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvádí, že dle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Dle ustanovení §241a o. s. ř. však dovolatel musí současně uvést, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej napadá, popř. které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá. Ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. pak uvádí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud v odůvodnění správně uvádí, že ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá konkretizaci okolností, z nichž dovolatel usuzuje důvod dovolání. Pouhý odkaz na text zákona či samotná citace skutkové podstaty dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 a 3. o. s. ř. dle Nejvyššího soudu nepostačuje. V tomto případě tak není vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možné věcně přezkoumat. Jestliže tedy dovolání neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde dle Nejvyššího soudu o vadné podání, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy, nebo na výzvu soudu, avšak pouze do uplynutí dovolací lhůty. Marným uplynutím této lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, přičemž Nejvyšší soud dále uvádí, že k opožděnému doplnění dovolání již nelze přihlížet.
Nejvyšší soud tedy uvádí, že jestliže byl stěžovateli rozsudek odvolacího soudu s řádným poučením o lhůtě a místě podání dovolání doručen dne 20. 9. 2006, skončí lhůta
(i s přihlédnutím ke skutečnosti právnického vzdělání stěžovatele) pro podání dovolání dne 20. 11. 2006. V této lhůtě bylo stěžovatelem podáno včasné dovolání, v němž však bylo pouze odkázáno na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., kdy stěžovatel neuvedl, v jakých okolnostech spatřuje naplnění dovolacích důvodů. Stěžovateli dle Nejvyššího soudu tedy lhůta pro doplnění dovolání marně uběhla dne 20. 11. 2006. Výzva soudu prvního stupně k doplnění dovolání byla Nejvyšším soudem shledána jako bezpředmětná. Jestliže stěžovatel učinil další podání označené jako "doplnění dovolání", a to telefaxem dne 29. 12. 2006, není dle Nejvyššího soudu zachována lhůta, přičemž zmeškání nelze prominout.
Z důvodu, že dovolání stěžovatele vedle rozsahu, v jakém rozsudek odvolacího soudu napadá, postrádalo také vylíčení dovolacích důvodů, nebylo podle názoru Nejvyššího soudu možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud tak dovolání stěžovatele dle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč došlo k odmítnutí dovolání, řádně odůvodnil.
K postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v uvedené věci postupoval správně, a to jak s ohledem na dikci občanského soudního řádu, tak i s ohledem na ustálenou judikaturu. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele. Uvede-li dovolatel dovolací důvod pouhým odkazem či citací textu ustanovení zákona, nejedená se o řádné uplatnění dovolacího důvodu, neboť ten musí být posuzován nikoliv pouze ze svého označení, ale zejména ze svého obsahu.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodně meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2009
František Duchoň
předseda senátu