ECLI:CZ:US:2009:1.US.134.06.1
sp. zn. I. ÚS 134/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1957/2004 v části, v němž bylo odmítnuto jeho dovolání (výrok II.) a proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 1 Co 85/2002, jímž byly potvrzeny zamítavé výroky soudu prvního stupně ve věci samé (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 36 C 4/98), takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1957/2004 v části, v němž bylo odmítnuto jeho dovolání (výrok II.) a výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 1 Co 85/2002, jímž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 36 C 4/98.
Podstata případu spočívá v tom, že stěžovatel podal proti České republice - Ministerstvu vnitra žalobu na ochranu osobnosti včetně náhrady nemajetkové újmy ve výši 30.000.000,- Kč, kvůli údajně neprofesionálnímu a neadekvátnímu zásahu Policie ČR, při kterém byl vážně zraněn.
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem stěžovateli částečně vyhověl tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit mu 300.000,- Kč, co do zbytku (29.700.000,- Kč) návrh zamítl (výrok I.), dále stanovil žalované povinnost zveřejnit obsáhlou omluvu stěžovateli v několika celostátních periodikách, přičemž menší část navrženého znění omluvy zamítl (výrok II.), stanovil žalované povinnost zaslat stěžovateli osobní omluvu (výrok IV.) a zamítl jeho návrh, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v deníku MF Dnes předmětný rozsudek (výrok III.). Další výroky se týkaly náhrady nákladů řízení a nákladů jeho právního zastoupení (výroky V. a VI.).
Vrchní soud v Praze poté napadeným rozsudkem vyhovující výroky ve věci samé změnil tak, že žalobu v této části zamítl. V napadených zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil v části, ve které byly vyhovující výroky změněny a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání odmítl [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Je tedy zřejmé, že stěžovatel napadá ústavní stížností výroky soudů, resp. jejich části, které jsou již pravomocné; nicméně, jak Ústavní soud posléze ověřil i z vyžádaného spisového materiálu, jakož i z vyjádření účastníků, řízení ve věci není dosud ukončeno, neboť se mezitím nachází (již poněkolikáté) ve fázi dovolacího řízení.
Ústavní soud mnohokrát připomněl, že se na základě ústavní stížnosti může zabývat věcí fyzické nebo právnické osoby mj. jen tehdy, je-li napadené rozhodnutí pravomocné. V daném případě došlo ke specifické procesní situaci, kdy části výroků obecných soudů jsou sice pravomocné, leč nelze je natolik oddělit od podstaty celého případu, že by Ústavní soud svým možným závěrem v zásadě neprejudikoval řešení sporu, který (vlastně) stále není ukončen. To by neodpovídalo roli Ústavního soudu jako soudního ochránce ústavnosti, jenž zasahuje až jako ultima ratio, v případě selhání všech ostatních orgánů veřejné moci České republiky. Z toho důvodu, veden i zásadou hospodárnosti řízení, se Ústavní soud rozhodl řízení o ústavní stížnosti přerušit do doby pravomocného vyřešení celého případu u obecných soudů. Na stěžovateli potom bude - podle jeho výsledku - zda již podanou ústavní stížnost rozšíří, resp. doplní nebo vezme zpět.
Proto Ústavní soud za použití §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2009
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu