ECLI:CZ:US:2009:1.US.1389.08.1
sp. zn. I. ÚS 1389/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2008, čj. 42 Co 225/2008 - 70, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2008, čj. 10 C 53/2007 - 35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení dlužného nájemného. Podle jeho názoru obecné soudy došly k nesprávnému právnímu rozhodnutí, pokud tvrdí, že stěžovatel neměl, po zrušení právních předpisů upravujících regulované nájemné, právo jednostranně stanovit nájemné v místě a čase obvyklé. Tím došlo k porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je od 13. 4. 2004 vlastníkem bytu, který je na základě nájemní smlouvy, uzavřené s právním předchůdcem stěžovatele dne 31. 1. 2002, pronajímán žalovaným. Původně bylo nájemné stanoveno podle cenového výměru Ministerstva financí č. 1/2002 na 1.300,- Kč měsíčně. Oznámením o změně vlastníka ze dne 23. 3. 2004 oznámil stěžovatel žalovaným, že podle čl. III. odst. 4 původní nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 požaduje nájemné ve výši 3.500,- Kč měsíčně.
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 15. 12. 2006, požadoval stěžovatel po žalovaných zaplacení částky 28.500,- Kč s příslušenstvím, jakožto dlužného nájemného za srpen až prosinec roku 2004. Tato částka zahrnovala dluh na nájemném za shora uvedené měsíce roku 2004, za které žalovaní neplatili ani původně stanovené nájemné ve výši 1.300,- Kč měsíčně a stěžovatelem jednostranně zvýšené nájemné za duben až prosinec r. 2004 ve výši 3.500,- Kč. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, čj. 10 C 53/2007 - 35, vyhověl žalobě stěžovatele na zaplacení částky 6.500,- Kč s poplatkem s prodlení (nájemné 5x 1.300,- Kč za srpen až prosinec 2004). Ve zbytku, tj. v částce 22.000,- Kč (10 x 2.200,- Kč nájemného za duben 2004 až leden 2005), tedy rozdíl mezi původním nájemným a nájemným stěžovatelem nově stanoveným, zamítl. Vyšel ze závěru nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 89/05, podle kterého lze výši nájemného určit pouze do budoucna, nikoli zpětně za dobu minulou. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, čj. 42 Co 225/2008 - 70, rozsudek okresního soudu potvrdil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti. Podle judikatury Ústavního soudu může aplikace práva vyvolat porušení ústavně zaručených základních práv pouze za určitých podmínek. Jinak řečeno, ne každé porušení norem podústavního práva založí též porušení ústavně zaručených základních práv.
Porušení svých ústavně zaručených práv vidí stěžovatel v tom, že obecné soudy shledaly jeho oznámení o změně vlastníka a z toho plynoucí změnu výše nájemného za neplatné. Jak stěžovatel správně dovodil, Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 rozhodl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, v závislosti na místních podmínkách, tak, aby nedocházelo k diskriminaci. Vzhledem k tomu, že v takových případech půjde o nalézání a aplikaci podústavního práva, což Ústavnímu soudu, jak opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, nepřísluší, zdržuje se toho, aby nabízel konkrétní postup při tomto rozhodování a nahrazoval tak poslání soudů obecných. Pouze uvádí, že je nutno se vyvarovat libovůle. Rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
Ve stanovisku, přijatém plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Tato rozhodnutí nejsou ani projevem libovůle, ani nejsou založena na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry, ani je nelze považovat za rozhodnutí v čemkoli překvapivá. V rozsudku okresního soudu jsou naopak zevrubně popsány důkazy a z nich vyvozená skutková zjištění. Právní závěry na nich vystavěné jsou zcela logické, což potvrdil svým rozhodnutím též odvolací soud. Obecné soudy provedly ve věci stěžovatele dostatečně široké dokazování pro podporu svých skutkových zjištění. Svá rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, jimi použitá argumentace nepředstavuje případ extrémního vybočení z interpretace obecné soudní praxe a je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, týkající se problematiky zvyšování nájemného. Stěžovatel totiž požadoval zvýšení nájemného za zmíněné měsíce roku 2004, tedy zpětně (žalobu podal 15. 12. 2006).
Ústavní soud neshledal v přezkoumávané věci žádná porušení stěžovatelových základních práv, tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu