ECLI:CZ:US:2009:1.US.1417.09.1
sp. zn. I. ÚS 1417/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 191/2009 ze dne 10. 3. 2009, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 207/2007 ze dne 13. 6. 2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 3 T 143/2006 ze dne 6. 3. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 5. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena jeho ústavním pořádkem zaručená práva, a to právo "na spravedlivý proces garantované čl. 1 a čl. 55 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" a dále právo na obhajobu garantované v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy podle ust. §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "TZ"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle ust. §39a odst. 2 písm. b) TZ zařazen do věznice s dozorem.
Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které Městský soud v Praze svým rozhodnutím sp. zn. 5 To 207/2007 ze dne 13. 6. 2007 podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "TŘ") jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 191/2009 ze dne 10. 3. 2009 tak, že jej podle ust. §265i odst. 1 písm. e) TŘ jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předložil zcela totožnou argumentaci jako v jím podaném dovolání.
:
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelčina základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42, str. 405, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když jednání stěžovatele posoudily jako úmyslný trestný čin podle ust. §213 odst. 1 TZ. Zejména dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". Stěžovatel nespecifikoval porušení žádného z aspektů spravedlivého procesu.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel již v průběhu řízení před obecnými soudy vznášel námitky stran nesprávného skutkového zjištění a hodnocení důkazů a tuto argumentaci, jež se věcně pohybuje na úrovni podústavního práva, předestřel také v ústavní stížnosti, ačkoli uvedl, že si je vědom specifické role Ústavního soudu. S těmito námitkami se obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, řádně vypořádaly. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a Ústavní soud jej považuje za zcela ústavně konformní.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2009
Vojen Güttler
předseda senátu
vytištěn