ECLI:CZ:US:2009:1.US.1437.09.1
sp. zn. I. ÚS 1437/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. H. a V. D. H., zastoupených JUDr. Karlem Krňanským, advokátem v Praze 2, Šumavská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2097/2007-57 ze dne 26. března 2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 272/2006-44 ze dne 6. října 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 6 C 182/2003-33 ze dne 28. listopadu 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2097/2007-57 ze dne 26. března 2009, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 272/2006-44 ze dne 6. října 2006, kterým byl potvrzen (rovněž napadený) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 6 C 182/2003-33 ze dne 28. listopadu 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jejich žaloba o určení, že na domě č. p. 1106, Slovenská 17, kat. území Praha - Vinohrady, který je ve vlastnictví stěžovatelů, nevázne věcné břemeno ve prospěch žalovaného Stavebního bytového družstva Zahradní město, a žaloba o zaplacení částky 207.071,- Kč s příslušenstvím, částky 49.104,- Kč s příslušenstvím a částky 54.014,- Kč s příslušenstvím. Dále soud prvního stupně rozhodl, že se řízení v rozsahu zrušení vkladu věcného břemene užívání dvou bytových jednotek v označené nemovitosti, zapsaného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu na LV č. 1108, zastavuje a věc bude po právní moci tohoto výroku postoupena Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu. Žádnému z účastníků soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 11 odst. 4, čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
Porušení základních práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ustanovením §28d zákona č. 42/1002 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření č. 297/1992 Sb. Z hlediska procesního pak namítají porušení ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelé tvrdí, že v řízení před soudem a zejména v dovolání popírali, že by na jejich domě vzniklo věcné břemeno na základě zmíněného ustanovení §28d, protože nedošlo ke zhodnocení domu, které je v tomto ustanovení předpokládáno. O tom, že ke zhodnocení domu změnou na nemovitostech - provedenou vestavbu dvou bytových jednotek - nedošlo, svědčí i text dohody o vydání domu v restituci, v němž je konstatováno, že v průběhu správy domu OPBH Praha 2 zhodnocení stavby nenastalo. S odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 477/05 zdůrazňují, že v jejich případě k žádnému ekvivalentu, který by vyvážil vznik věcného břemene, nedošlo.
Stěžovatelé prohlásili, že rozhodnutí obecných soudů porušují jejich základní práva i proto, že v rozporu s Listinou a s Protokolem připustila omezení jejich vlastnických práv. Poukázali i na to, že v rozporu s hmotným právem je hodnocení hospodářské smlouvy, kterou uzavřelo SBD Nástavby a vestavby se žalovaným.
Stěžovatelé zdůraznili, že současný stav pro ně znamená existenci věcného břemene bez náhrady; z bytů nemohou vybírat nájemné, ani rozhodovat o jejich využití, a jsou ve vztahu k nim zbaveni výkonu svých vlastnických práv.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelé tvrdí, že ten porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť nesprávně konstatoval, že v dovolání napadají skutkové závěry odvolacího soudu, byť kritizovali právní závěry týkající se neplatnosti smlouvy o převodu dvou bytových jednotek na vedlejšího účastníka.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadenými rozhodnutími. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření rovněž odkázal na právní posouzení věci obsažené v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že neumožnění přípustnosti dovolání podle ustanovení ů 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze považovat za odepření soudní ochrany a za porušení základních práv a svobod. Důvody, které stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, byly uplatněny i v dovolání a Nejvyšší soud se s nimi vypořádal ve svém rozhodnutí. V podrobnostech na toto rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 182/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé jako žalobci domáhali určení, že na nemovitosti specifikované výše nevázne věcné břemeno ve prospěch žalovaného Stavebního bytového družstva; dále žádali zrušení vkladu věcného břemene a přisouzení částky 207.071,- Kč z titulu nájemného.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 6 C 182/2003-33 ze dne 28. listopadu 2005 žalobu o určení neexistence věcného břemene zamítl. Řízení o návrhu na zrušení vkladu věcného břemene zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto výroku bude věc postoupena Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu. Uvedl, že věcné břemeno bylo zřízeno v souladu s ustanovením §28d zákona č. 42/1992 Sb., protože byly naplněny všechny znaky požadované zákonem. Soud prvního stupně zamítl žalobu i ve vztahu k požadovanému nájemnému s poukazem na příslušné ustanovení citovaného zákona, podle něhož nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci. Zabýval se rovněž posouzením hospodářské smlouvy mezi původním SBD Nástavby a vestavby a jeho právním nástupcem (žalovaným v tomto sporu).
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 272/2006-44 ze dne 6. října 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a tento zjištěný skutkový stav hodnotil správně i po stránce právní. Konstatoval, že vznik věcného břemene je nutno posuzovat podle ustanovení §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., v němž jsou uvedeny zákonné předpoklady jeho vzniku, a to: pořízení bytu v družstevní výstavbě; poskytnutí finanční úvěrové pomoci podle předpisů o finanční a úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávající budovy; skutečnost, že budova se nestala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy. Všechny tyto tři předpoklady byly v daném případě naplněny. Dále k námitce stěžovatelů - že vestavbou 2 nových bytů nebyla nemovitost zhodnocena - uvedl, že zhodnocení nemovitosti takovým pořízením bytu není zákonným předpokladem pro vznik věcného břemene. Zhodnocení domu pořízením bytu je pouze považováno za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, aniž by samo o sobě mělo pro vznik věcného břemene význam. Městský soud dále poukázal na to, že údaj uvedený v dohodě o vydání nemovitosti - že vydávaná nemovitost nebyla zhodnocena - nemá žádný právní význam a nemusí být ani odrazem existující reality. Městský soud potvrdil i závěr soudu prvního stupně, pokud jde o návrh na přiznání nájemného, i pokud jde o posouzení hospodářské smlouvy mezi původním SBD Nástavby a vestavby a jeho právním nástupcem.
Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2097/2007-57 ze dne 26. března 2009 odmítnuto jako nepřípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud uvedl, že se v dané věci nejedná o otázku zásadního právního významu, neboť příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. K odůvodnění tohoto závěru velmi podrobně rozebral právní úpravu obsaženou v ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb. Současně poukázal také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 477/05 ze dne 16. 9. 2008, v němž je řešena i otázka vztahu zkoumaného ustanovení k ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními názory vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelé především namítají nesprávnou aplikaci ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb. a napadají i posouzení smlouvy mezi SBD Nástavby a vestavby a jejím právním nástupcem (žalovaným v předmětném sporu). Rovněž brojí proti závěru dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud těmto námitkám nepřisvědčil. V této souvislosti je nutno připomenou již dovolacím soudem citované rozhodnutí Ústavního soudu, jehož aplikaci na předmětnou věc stěžovatelé zpochybňují; Ústavní soud však dospěl k názoru, že v obecné rovině jsou v něm řešeny základní otázky pohledu na právní úpravu, která byla v dané věci použita. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 477/05 ze dne 16. 9. 2008 uvedl: "Vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle §151n odst. 3 občanského zákoníku." Zde však nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že v jejich případě k žádnému ekvivalentu, který by vyvážil vznik věcného břemene, nedošlo. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v nemovitosti stěžovatelů byly vybudovány dvě bytové jednotky, které jsou v jejich vlastnictví, aniž by stěžovatelé na vybudování těchto jednotek museli vynaložit jakékoliv náklady. Jak ji uvedl Městský soud v Praze, toliko skutečnost, že v dohodě o vydání nemovitosti v restitučním řízení bylo uvedeno, že nemovitost nebyla zhodnocena, nemá pro posouzení dané věci právní význam. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelů na ochranu jejich vlastnického práva zjevně nedošlo.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů týkající se hospodářské smlouvy mezi původním SBD Nástavby a vestavby a jeho právním nástupcem. Obecné soudy (soud prvního stupně a soud odvolací) posoudily tuto smlouvu jako platnou, dovolací soud pak v souvislosti s dovolací námitkou poukázal na to, že v daném případě se jedná o námitku skutkovou, která nemůže být v dovolacím řízení projednávána. Ústavní soud v tomto postupu nespatřuje pochybení obecných soudů a ani porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Ostatně, pokud jde o posouzení existence zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu, to je podle ustálené judikatury věcí Nejvyššího soudu, do něhož Ústavní soud může zasáhnout jen v případech extrémních. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ze všech těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2009
František Duchoň
předseda senátu