ECLI:CZ:US:2009:1.US.1491.09.1
sp. zn. I. ÚS 1491/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Krkonošská 16/2001, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 23 Co 572/2008-83, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 11. 2007, č. j. 47 C 208/2006-90, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení §15a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. (zákona o rodině), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též "soud prvního stupně"). Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby její manželství s žalovaným P. M., uzavřené dne 19. 3. 2004 před Úřadem městské části Praha 11, bylo prohlášeno za neplatné. Stěžovatelka tvrdila, že tímto postupem bylo porušeno její právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž se domáhala prohlášení jejího manželství s P. M. za neplatné.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatelky i z Ústavním soudem vyžádaného soudního spisu, žaloba na prohlášení manželství za neplatné byla soudem prvního stupně zamítnuta, přičemž toto rozhodnutí bylo dále potvrzeno i soudem odvolacím. Postupu soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká "nechuť zabývat se nezvyklou právní problematikou". Samosoudkyně ji měla přesvědčovat, aby se "spokojila s běžným rozvodem manželství", řízení měla vést liknavým způsobem.
Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení §15a, jež se dotýká možnosti prohlásit manželství za neplatné, je "poplatné době svého vzniku, která nebyla nakloněna lidským právům jednotlivce." Obecné soudy tak dle jejího názoru měly postupovat více vstřícně a pružně, neměly se tedy striktně omezovat na pouhé doslovné formulace právních předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatelka také odůvodňuje, proč se domáhá prohlášení manželství za neplatné.
Stěžovatelka postup soudů označuje za nesprávný, a to zejména z důvodu, že k "jejímu žalobnímu návrhu přistoupily s přepjatým formalismem, úzkostlivě se držíce doslovného znění historicky překonaného zákona a pomíjejíce skutečnost, že §15a odst. 1 byl do zákona o rodině vložen právě proto, aby byla možná náprava takových nehod, jakou bylo uzavření jejího manželství s P. M.."
Stejně tak stěžovatelka uvádí, že pojem "totožnost" má širší význam, neboť nespadá pouze do sféry právní, nýbrž také sociální a mravní. V pojmu totožnost tak spatřuje nejen "administrativní a statistické údaje o jedinci, ale také soubor různých znaků formální a neformální povahy, které vymezují jedince, odlišují jej od ostatních a vypovídají o míře jeho způsobilosti naplnit obsah institutu manželství v jeho širším, tj. nejen formálně-právním, ale také sociálním a mravním pojetí."
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Stěžovatelka se dále také dotýká ustanovení §15a odst. 2 zákona o rodině, které stanoví, že právo manžela uplatnit neplatnost manželství podle §15a odst. 1 zanikne uplynutím jednoho roku ode dne, kdy se o rozhodné skutečnosti dozvěděl. Stěžovatelka uvádí, že "nutnost žít v manželství, které bylo založeno v rozporu se smyslem manželství dle zákona o rodině, nejčastěji nekorektním jednáním druhého partnera, a také související nutnost nést právní následky takto založeného manželství, jsou pro poškozeného manžela velmi ponižující, dotýkají se dokonce ústavního práva na ochranu osobní důstojnosti." Omezení práva domáhat se prohlášení manželství za neplatné stanovením lhůty by dle stěžovatelky nemělo bránit nápravě "aktu založení manželství", resp. by nemělo bránit "uvedení životních poměrů manželů do souladu s obecným pojetím mravnosti a spravedlnosti." Lhůta jednoho roku je dle stěžovatelky nepřiměřeně krátká, neboť neodpovídá složitosti lidského života.
Na základě toho stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení §15a odst. 2 zákona o rodině.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených usnesení a Ústavním soudem vyžádaného spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u soudu prvního stupně se stěžovatelka domáhala prohlášení jejího manželství s P. M. za neplatné, přičemž jako nejzásadnější důvod uvádí neustálé uvádění v omyl ze strany žalovaného P. M. Uvádění v omyl spočívalo zejména ve skutečném počtu jím uzavřených manželství, počtu jeho dětí, vyživovací povinnosti k jeho dětem, stejně tak i příjmech a neuhrazených závazcích. Stěžovatelka byla soudem prvního stupně poučena, že pro vyslovení manželství nebyly splněny zákonné podmínky, přičemž se však lze domáhat rozvodu manželství. Stěžovatelka však trvala na původním návrhu prohlášení manželství za neplatné. Dne 14. 11. 2007 vydal Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudek č. j. 47 C 208/2006-90, jímž zamítl žalobu stěžovatelky o prohlášení manželství za neplatné. V odůvodnění soud prvního stupně správně uvádí, že výčet důvodů, pro něž lze manželství prohlásit za neplatné, je taxativní, přičemž ustanovení §11 až 17a zákona o rodině jsou kogentní povahy. Vyslovit neplatnost manželství dle ustanovení §15a zákona o rodině lze jen z důvodů jeho uzavření v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství. Možnost domáhat se prohlášení manželství za neplatné je však omezena lhůtou jednoho roku ode dne, kdy se manžel o rozhodné skutečnosti dozvěděl. Soud prvního stupně uvádí, že věc nelze subsumovat pod ustanovení §15a zákona o rodině, neboť právně významným omylem by byl ten, který by se týkal totožnosti osoby snoubence jako takové, tedy omyl v identifikačních znacích. Pod omyl v totožnosti tak dle soudu prvního stupně nelze vztáhnout utajení informací o sobě, které by stěžovatelku od sňatku odradily, přičemž výslovně uvádí celkový počet uzavřených manželství, počet dětí, rozsah vyživovací povinnosti, závazky apod. Soud prvního stupně v odůvodnění dále správně uvádí, že zákon o rodině navíc v §2 výslovně stanoví, že muž a žena hodlající uzavřít manželství mají předem poznat své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav. Zákon o rodině dále v §6 stanoví, že snoubenci musí prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství.
Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž se domáhala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. V odvolání uvádí, že žalovaný P. M. s návrhem souhlasí a stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nepopírá. V rámci jednání u odvolacího soudu zástupce stěžovatelky uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně se vyznačuje přepjatým formalismem. Stěžovatelka se tak měla cítit oklamána chováním žalovaného, kdy poškozením jejího dobrého jména mělo také dojít k zásahu do jejích práv chráněných Ústavou. Odvolací soud odvolání neshledal důvodným a napadený rozsudek soudu prvního stupně dne 18. 2. 2009 rozsudkem, č. j. 23 Co 572/2008-83, potvrdil. K postupu soudu prvního stupně uvádí, že v něm přepjatý formalismus neshledává. Odvolací soud zdůrazňuje, že důvody vyslovení neplatnosti manželství jsou zákonem o rodině vymezeny jasně, přičemž je nelze pojímat šířeji, a to ani s ohledem na přání obou účastníků. Důvod omylu stěžovatelky spatřuje ve skutečnosti, že žalovaného dobře neznala a zejména si neověřila údaje o jeho osobě a údaje o jeho předchozím životě. Tyto údaje však odpovědné osoby uzavírající manželství mají o sobě vědět, aby nedocházelo k obdobným situacím.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy v rámci řízení o prohlášení manželství za neplatné věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo zamítnutí žaloby, resp. potvrzení rozsudku soudem odvolacím, řádně odůvodnily.
Argument stěžovatelky, že pojem "totožnost" je širší než pouhé administrativní a statistické údaje o jedinci, se v uvedené věci jeví jako nedůvodný. Omyl týkající se totožnosti jednoho ze snoubenců typicky znamená, že manželství je uzavíráno s osobou, která předložila padělaný či odcizený doklad totožnosti. (Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 3. vydání. Praha: 2005, 478 s.). Další (než administrativní) údaje o snoubenci, zejména pak o jeho vlastnostech a předchozím životě, mají osoby vstupující do manželství s ohledem na ustanovení §2 a §6 zákona o rodině poznat předem, resp. výslovně prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství. Lze tedy konstatovat, že "povinnost snoubenců, aby navzájem poznali své charakterové vlastnosti, zdůrazňuje význam manželství jako životního společenství, a tedy i uvážlivost při výběru partnera." (Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 3. vydání. Praha: 2005, 478 s.)
K ustanovení §15a odst. 2 Ústavní soud uvádí, že lhůta jednoho roku je pojímána jako lhůta se subjektivně určeným počátkem, přičemž ji nelze vnímat jako nepřiměřeně krátkou. Délku jednoho roku lze vnímat jako pomyslnou hranici. Na jednu stranu je zapotřebí vybavit oprávněnou osobu dostatečným časovým prostorem pro možnost domáhat se ochrany prostřednictvím prohlášení manželství za neplatné, na druhou stranu je však nutno respektovat právo na ochranu právní jistoty (zejména druhého) manžela, které by se prodloužením uvedené lhůty dostalo do ohrožení.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na zrušení ustanovení §15a odst. 2 zákona o rodině.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu