ECLI:CZ:US:2009:1.US.1499.09.1
sp. zn. I. ÚS 1499/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. C. Z., 2) Ing. J. Z., 3) L. B., 4) Š. R., 5) MUDr. M. G., 6) Ing. J. V., 7) MUDr. O. P., 8) RNDr. M. V., 9) Z. K., 10) Ing. A. B., 11) RNDr. M. R., 12) K. Z., 13) Ing. M. K., 14) D. F., 15) Ing. L. Z., 16) Ing. J. Z. - P., 17) Ing. O. V. a 18) Ing. M. Z. - P., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram 1, Zahradnická 140, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, čj. 28 Co 562/2006 - 93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byla, podle jejich přesvědčení, porušena jejich základní práva zakotvená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelé uvedli, že obecné soudy se při rozhodování o vydání pozemků v k. ú. Čelina a Prostřední Lhota (dále "pozemky") podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále "zákon o půdě"), nezabývaly otázkou jejich faktické zastavěnosti. Posoudily je jako zastavěné pouze na základě zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (dále "vodní zákon"). Nerespektovaly tak požadavky vyjádřené judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve věci překážek bránících vydání nemovitostí podle restitučních předpisů a v rozporu s nimi posoudily jednotlivé parcely jako celek, aniž by jejich zastavěnost individuálně posuzovaly. Přitom účinností zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále "Ústava"), mohou být koryta vodních toků předmětem restituce. Rovněž vodní zákon umožňuje, aby jejich vlastníky byly fyzické osoby. Soudy vycházely pouze z vodního zákona, ačkoliv o žádosti stěžovatelů bylo rozhodováno před jeho účinností. Pozemky posoudily jako zastavěné přesto, že jsou to jen zatravněné břehové pozemky, které mohou být zemědělsky využívány. Jejich rozhodnutí jsou protiústavní, neboť neupřednostnily restituční nároky stěžovatelů, ačkoliv jiným restituentům byla říční koryta vydána.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé a jejich právní předchůdci uplatnili u Pozemkového úřadu Příbram nárok na vydání pozemků v k. ú. Čelina a Prostřední Lhota. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Příbram ze dne 18. 11. 2005, čj. 2940/92, R VIII 14/05, nebylo vlastnické právo stěžovatelů k pozemkům obnoveno. Žalobu stěžovatelů Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, čj. 10 C 11/2006 - 70, zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze, rozsudkem ze dne 24. 10. 2006, čj. 28 Co 562/2006 - 93, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud dne 24. 3. 2009, usnesením čj. 28 Cdo 959/2007 - 127, jako nepřípustné odmítl.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Na základě takto definované pravomoci Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé spatřují zásah do práva vlastnického a práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy posoudily nárokované pozemky jako zastavěné, aniž by tuto "zastavěnost" skutečně zkoumaly a hodnotily ve vztahu k možnosti jejich zemědělského využití. Předkládají tak Ústavnímu soudu totožné argumenty, které již předestřeli v rámci odvolacího a posléze i dovolacího řízení. Tím jej staví do pozice další opravné instance, která mu však - jak bylo výše řečeno - nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že pokud jde o tvrzené porušení vlastnického práva, jehož ochrana je ústavně garantována čl. 11 odst. 1 Listiny, je podle jeho ustálené judikatury takto chráněno pouze již konstituované vlastnické právo a nelze jej vztahovat na posuzování restitučních nároků. Jsou to právě řízení o restitučních nárocích, v nichž se osvědčuje, zda oprávněným osobám skutečně svědčí nárok na vydání věci, a teprve konečným rozhodnutím v těchto řízeních se opětovně konstituuje vlastnické právo.
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud opakovaně judikoval, že úkolem restitučních zákonů je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti zákonem o půdě předvídané, vylučující zemědělské využití pozemku nebo související s jiným veřejným zájmem, např. podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pokud byl pozemek po přechodu či převodu do vlastnictví státu zastavěn, jak tomu bylo i v souzeném případě, nelze nemovitosti jejich původním vlastníkům vydat.
Institut překážek ve vydání nemovitosti podle §11 zákona o půdě je tak výjimkou z účelu restitucí, jejímž důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků, a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly jeho využití v jiném soukromém vlastnictví. Proto v projednávané věci Ústavní soud zvažoval, zda výklad podústavního práva, ze strany obecných soudů, respektoval proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku (nároku stěžovatelů na vydání původního pozemku) a konkrétním veřejným zájmem (zastavěnost pozemků) bránícím jejich vydání.
Pozemky stěžovatelů a jejich právních předchůdců přešly na stát podle §10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, výměrem bývalého Okresního národního výboru v Dobříši ze dne 30. dubna 1949. Obecné soudy nárok stěžovatelů jako oprávněných osob podle §4 odst. 2 zákona o půdě odmítly s odkazem na §11 odst. 1 písm. c) téhož zákona, podle něhož nelze vydat pozemek, který byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Z listinných důkazů vyplynulo, že dotčené pozemky leží pod zátopovou čárou, bezprostředně souvisí se stavbou vodního díla, sloužícího podle §50 vodního zákona ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod atd., takže jsou pro jeho provoz nezbytně nutné. Proto obecné soudy rozhodly, že vlastnické právo k nim nelze obnovit.
Předmětné pozemky byly dotčeny výstavbou Slapské přehrady, což mělo za následek trvalou změnu možnosti jejich využití, bránící jejich dalšímu zemědělskému nebo lesnímu využívání. Z provedených listinných důkazů bylo dostatečně prokázáno, že pozemky tvoří koryto, upravené v souvislosti se stavbou Slapské přehrady, která je, ve smyslu §55 odst. 1 písm. a) vodního zákona, vodním dílem. Ústavní soud poznamenává, že napadenými rozhodnutími nebylo stěžovatelům upřeno právo stanovené v §11 odst. 2 a v §16 odst. 1 zákona o půdě, podle něhož jim náleží náhrada buď ve formě bezúplatného převedení jiných pozemků, nebo ve formě finanční.
Účinností Ústavy České republiky, která neupravuje vlastnictví vodních toků (takže jejich státní ani jiné vlastnictví není vyhrazeno), se dostaly do kategorie věcí, u nichž platí obvyklá pravidla komerčního využívání. Podle přechodného ustanovení §127 odst. 5 zákona o vodách s účinností od 1. července 2002 došlo ex lege k restituci koryt, tedy k přechodu vlastnického práva ze státu na vlastníky pozemků, po nichž vody tečou. To se však netýká pozemků, které byly v té době označeny vlastním parcelním číslem jako vodní plocha, což je případ stěžovatelů.
Námitka stěžovatelů, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 12. srpna 1999 bylo vydáno před účinností zákona o vodách, postrádá opodstatnění, neboť pozemkový úřad při jeho vydání postupoval podle vodního zákona dřívějšího (č. 138/1973 Sb., ve znění pozdějších předpisů). U obecných soudů stěžovatelé přitom napadli jeho druhé ve věci vydané rozhodnutí, ze dne 18. listopadu 2005, vydané po datu účinnosti nového vodního zákona (1. ledna 2002).
Výklad podaný pozemkovým úřadem i obecnými soudy v napadených rozhodnutích tak zachovává výše rozvedený princip proporcionality mezi restitučními nároky stěžovatelů a veřejným zájmem. Soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč je nutné předmětné pozemky, z důvodu jejich bezprostřední souvislosti se stavbou vodního díla a nezbytnosti k zabezpečení jeho provozu, považovat za zastavěné a proč je z tohoto důvodu není možno v rámci restitučního řízení vydat. Tyto závěry jsou v souladu s běžnou judikaturou a nikterak nevybočují z rámce ústavnosti. Soudy zkoumaly jak otázku zastavěnosti pozemků, tak jejich spojitost se stavbou vodního díla a jejich rozhodnutí nelze označit za jsoucí v rozporu s judikaturou Ústavního ani Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů byla jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu