ECLI:CZ:US:2009:1.US.1502.09.1
sp. zn. I. ÚS 1502/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 5 To 263/2009, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2009, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 5 To 263/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvého stupně, jímž byl vzat do vazby, a bylo znovu rozhodnuto tak, že se bere do vazby podle §68 odst. l zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu a podle §73 odst. 1 písm. b) stejného právního předpisu se nepřijímá písemný slib obviněného.
Jak uvádí, je stíhán pro trestné činy účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. l a napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle §171d odst. l , odst. 2 písm. a), písm. b), spáchaného ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Chybný postup orgánů činných v trestním řízení stěžovatel shledává především již pokud jde o zahájení trestního stíhání. Dle usnesení o zahájení trestního stíhání se měl trestné činnosti dopustit dříve než 12. 7. 2007, totiž přede dnem, kdy byl zaveden trestný čin dle §171d trestního zákona. Trestní stíhání je tedy vedeno pro skutky, které v době jejich údajného spáchání nebyly trestným činem. Tento nedostatek řeší obecné soudy tak, že dovozují v odůvodnění svých rozhodnutí jiný způsob spáchání trestné činnosti, než jaký odpovídá sdělení obvinění. Popis skutku v usnesení, kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, navíc odporuje požadavkům uvedeným v §160 odst. l trestního řádu, dle kterého výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Dle §67 trestního řádu je podmínkou vzetí do vazby to, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu. Tyto požadavky dle stěžovatelova přesvědčení nemohou být naplněny, jestliže skutek není natolik specifikovaný, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným, a trestní stíhání je vedeno pro skutky, které v době spáchání nebyly trestnými činy.
Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně ta, jež jsou vyjádřena v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, odst. 2 věta první, odst. 5, čl. 38 odst. 2 věta první, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Stěžovatelovou argumentací se tedy zabýval pouze v mezích přezkumu rozhodnutí o vzetí do vazby; nezkoumal, zda proti stěžovateli bylo řádně zahájeno trestní stíhání, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo projednávanou ústavní stížností napadeno a jeho posouzení není předmětem tohoto řízení.
Dále Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že trestní stíhání je vedeno pro skutky, které v době jejich údajného spáchání nebyly trestným činem, krajský soud se s ní řádně vypořádal a v tomto směru lze plně odkázat na str. 2-3 jeho usnesení.
Co se týče stěžovatelem tvrzených odlišností v definování skutkového děje při rozhodování o vazbě oproti usnesení o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud rovněž žádného pochybení neshledal, přičemž lze poznamenat, že požadavky na preciznost a přesnost popisu skutku v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení musejí korespondovat dané fázi trestního řízení, kdy zejména na samém jeho počátku skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
František Duchoň,
předseda senátu