ECLI:CZ:US:2009:1.US.1530.08.1
sp. zn. I. ÚS 1530/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Obec Dýšina, se sídlem Dýšina, nám. Míru 30, zastoupeného JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Plzeň, Úslavská 33, proti platebnímu výměru Finančního úřadu Plzeň - sever ze dne 2. 5. 2005, čj. 35465/05/145980/1222, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni dne 27. 2. 2006, čj. 2037/06 - 170, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 57 Ca 65/2006, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008, čj. 5 Afs 50/2007 - 101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených správních i soudních rozhodnutí. Prvým z nich, tj. finančním výměrem, uložil Finanční úřad Plzeň - sever stěžovateli povinnost odvést do Státního fondu rozvoje bydlení odvod ve výši 6,400.000,- Kč za porušení rozpočtové kázně. Finanční ředitelství změnilo výši odvodu na částku 6,399.999,- Kč. Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele rovněž zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle odůvodnil svůj nesouhlas se zmíněnými rozhodnutími. Uvedl mj., že při posouzení, zda jednání příjemce peněžních prostředků je porušením rozpočtové kázně, je třeba vždy postupovat na základě zákona, ve vztahu k účelu, k němuž byla dotace poskytnuta a jejím příjemcem použita. Závěry správních soudů, při interpretaci pojmu "porušení rozpočtové kázně", jsou v rozporu s principy uplatňování státní moci a jdou výrazně k tíži stěžovatele. Soudy tak připustily, že správní orgán je oprávněn, při provádění kontroly a jejího výsledku, sám určit, že smluvní strany "Smlouvy o poskytnutí dotace z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení" (dále jen "Smlouva") mohou tento pojem vymezit samy a samy určit, co je či není porušením rozpočtové kázně. Nelze připustit, že poskytovatel dotace je zároveň oprávněn blíže konkretizovat kogentní zákonná ustanovení a bez zákonného zmocnění určit, které skutečnosti představují porušení rozpočtové kázně. Státní moc je tak uplatňována mimo meze stanovené v zákoně.
Stěžovatel je přesvědčen, že se neoprávněného použití peněžních prostředků nedopustil a rozpočtovou kázeň neporušil. Prostředky poskytnuté mu na základě Smlouvy použil ke sjednanému účelu a kryl jimi výhradně část nákladů spojených s výstavbou bytů. Zmíněnými rozhodnutími orgánů veřejné moci tak byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR.
Z platebního výměru Finančního úřadu Plzeň - sever ze dne 2. 5. 2005, čj. 35465/05/145980/1222, Ústavní soud zjistil, že jím bylo, za porušení rozpočtové kázně, uloženo stěžovateli odvést do Státního fondu rozvoje bydlení odvod ve výši 6,400.000,- Kč. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel nesplnil podmínky Smlouvy č. 9255920607, ze dne 16. 4. 2002, v bodě č. 1 článku III. (realizace výstavby nebyla v souladu s doklady doloženými k žádosti o dotaci) a v bodě 5 článku III. (obec požadovala po budoucích nájemnících tzv. investiční příspěvek). Po odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Plzni platební výměr změnilo tak, že odvod byl určen ve výši 6,399.999,- Kč. Konstatovalo, že ze strany stěžovatele došlo, porušením čl. III bodu 5 Smlouvy, v souladu s článkem IV. Smlouvy, k neoprávněnému použití prostředků poskytnutých ze státního fondu, a tím i k porušení rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech.
Podle jeho závěru je zcela nerozhodné, zda příspěvky budoucích nájemců, k jejichž zaplacení došlo nepochybně v souvislosti s uzavřením nájemních smluv, jsou členským vkladem družstva, jak namítá stěžovatel, nebo investičním příspěvkem nebo něčím jiným a zda byly zaplaceny prostřednictvím družstva nebo přímo obci. Rozhodující je skutečnost, že Smlouva stěžovateli zakazovala vyžadovat finanční účast budoucích nájemců na výstavbě - a k tomu v daném případě došlo. Vzhledem k tomu, že smyslem poskytování dotací je podpora výstavby nájemních bytů, byla do Smlouvy zahrnuta podmínka, že od budoucích nájemců bytů nebude příjemce dotace požadovat žádné finanční ani věcné plnění. Pokud by budoucí nájemci měli možnost finančně se na výstavbě podílet a po čase se stát vlastníky bytových jednotek, skutečným příjemcem dotace by nebyla obec, ale nájemce, později vlastník bytové jednotky.
Žalobu stěžovatele, proti shora uvedenému rozhodnutí, Krajský soud v Plzni zamítl. V odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, takže je nadbytečné celou argumentaci opakovat.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Stěžovatel totiž uplatnil stejnou argumentaci, kterou uvedl v odvolání i v žalobě. Krajský soud svoji argumentaci o porušení rozpočtové kázně založil na interpretaci §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Při vymezení pojmu "neoprávněné použití peněžních prostředků" vycházel zcela správně z příslušných ustanovení lex specialis, tedy zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení, a z nařízení vlády č. 481/2000 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou dotace ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že neoprávněné použití peněžních prostředků je obsahově širším pojmem než neoprávněný výdej. Poté odkázal na skutkově i právně shodnou věc, kterou rozhodoval pod sp. zn. 9 Afs 113/2007. Zdůraznil, že na dotaci není právní nárok, její poskytnutí je dobrou vůlí státu, která musí být vyvážena přísnými podmínkami pro jejího příjemce. Ten je povinen, při nakládání s rozpočtovými prostředky, dodržovat nejen zákonné podmínky, ale i podmínky stanovené ve smlouvě či v rozhodnutí o poskytnutí dotace.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval všechny argumenty, které uplatnil již v předchozím řízení ve svém odvolání a v kasační stížnosti. Stěžovatel polemizuje s právními závěry správních orgánů i obou soudů a prezentuje svůj vlastní výklad zákonných ustanovení i Smlouvy o poskytnutí dotace. Stěžovatel tak přistupuje k Ústavnímu soudu jako k další instanci v systému správního soudnictví. Tato pozice mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Skutečnost, že zmíněné soudy vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho postavení je zcela specifické, protože není součástí soustavy obecných soudů, ani jejich nadřízenou instancí. Nemůže proto vykonávat přezkumný dohled nad jejich rozhodováním, pokud postupují a rozhodují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Po přezkoumání ústavnosti správního řízení a rozhodnutí z něho vzešlých Ústavní soud konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Nutno podotknout, že stěžovatelova věc byla předmětem řízení nejen před správními orgány, ale i před správními soudy obou stupňů. Na jejich rozhodnutí a jejich obsáhlá a jasná odůvodnění nelze než odkázat.. Správní orgány i správní soudy, na základě velmi rozsáhlého dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V řízení reagovaly na všechny argumenty stěžovatele, správně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech i dalších, na něj navazujících právních norem. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu