ECLI:CZ:US:2009:1.US.1539.09.1
sp. zn. I. ÚS 1539/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem, Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 13 Co 107/2008-693, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. P 82/94, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň mělo být porušeno jeho právo na "rovné zacházení" a na pokojné užívání majetku.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. P 82/94 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. P 82/94, byla stěžovateli ve výroku I. uložena povinnost platit na výživu tehdy nezletilého syna P. za období od 1. 1. 2004 do 31. 8. 2004 z částky 700,- Kč měsíčně na částku 1 600,- Kč měsíčně a počínaje od 1. 9. 2004 na částku 2 200,- Kč měsíčně, splatných vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého P. B. Výrokem II. byla uložena povinnost dluh na zvýšeném výživném, vzniklý za období od měsíce ledna 2004 do měsíce listopadu 2007 včetně, v celkové výši 65 700,- Kč, zaplatit k rukám zletilého P. B., do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí. Tím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 8. 1993, č. j. 8 C 74/93-20. Proti výrokům I. a II. podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 13 Co 107/2008, rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a tím, že běžné výživné a nedoplatek výživného za dobu od 1. 1. 2004 do 28. 2. 2009 je stěžovatel povinen zaplatit k rukám zletilého P. B. do tří měsíců od právní moci rozsudku.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel v první řadě namítá, že ačkoliv se jeho poměry ani poměry nezletilého od právní moci posledního rozsudku v období po 1. 1. 2004 nezměnily, rozhodly soudy nově o zvýšení výživného z dříve stanovených 700,- Kč měsíčně na 1 600,- Kč (od 1. 1. 2004), resp. 2200,- Kč (od 1. 9. 2004). Nesouhlasí s rozdílným hodnocením zjištěných majetkových poměrů v rozsudcích předchozích a rozsudcích napadených touto ústavní stížností. Stanovenou výši výživného považuje za nepřiměřenou s ohledem na majetkové poměry rodičů a věk dítěte, k čemuž požaduje komparaci s praxí jiných soudů prvního stupně.
Dále stěžovatel předkládá jednotlivé stížnostní body:
a) Stěžovatel zdůrazňuje, že přestože P. B. během řízení dosáhl zletilosti, soudy tuto skutečnost ve výroku nebraly v úvahu. Dále stěžovatel namítá, že P. B. s k návrhu matky nepřipojil ani nepodal svůj vlastní návrh.
b) Soudy rovněž podle názoru stěžovatele nedostatečně zkoumaly rozhodné skutečnosti, zejm. ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině.
c) Dále uvádí, že soudy nedostatečně zkoumaly, že stěžovatel má ještě jiné vyživovací povinnosti.
d) Dále stěžovatel namítá, že nebyl přítomen při výslechu svědkyně J. H., a tento výslech nebyl opakovaně proveden, přestože na něm trval.
e) Stěžovatel rovněž poukazuje na "nesrovnalosti" v rozsudku soudu druhého stupně, který nesprávně uvedl, že poslední úprava výživného byla provedena v roce 1993.
f) Stěžovatel namítá, že nebyl poučen podle §119a o. s. ř.
Závěrem stěžovatel uvádí, že bylo zasaženo do jeho práva na pokojné užívání majetku, neboť výživné bylo určeno v takové výši, která narušuje životní úroveň stěžovatele a které přesahuje jeho schopnosti a možnosti.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat výsledky dokazování provedeného obecnými soudy. Ústavní soud v případech skutkových polemik zasahuje zpravidla jen tam, kde byla v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění s vykonanými důkazy v extrémním nesouladu.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítá porušení svého základního práva, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva, resp. je založena z podstatné části toliko na odlišném subjektivním hodnocení svých majetkových poměrů a výdělkových možností. Z hlediska ústavního však Ústavní soud nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na které aplikovaly právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat projev svévole.
Obecné soudy se dle odůvodnění svých rozhodnutí kritérii obsaženými v §96 odst. 1 zákona o rodině řádně zabývaly. Zcela v souladu se základními právy stěžovatele na projednávanou věc aplikovaly princip potenciality příjmů dle §85 odst. 2 zákona o rodině, neboť jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, při určování výše výživného nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat (nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 519/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 64, str. 689 a násl.). Obecné soudy své úvahy, které je vedly ke stanovení výživného v uvedené výši, podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Zvláště s námitkou sub a) se již soud druhého stupně dostatečně vyrovnal, když uvedl, že podle §85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Rovněž správně stěžovatele odkázal na plnou moc založenou ve spise na č. l. 557, kterou dne 26. 6. 2007 zletilý P. B. zmocnil svou matku M. B. k zastupování v řízení o výživném. Dále je ze spisu patrno, že např. hned dne 27. 6. 2007 při jednání soudu zletilý navrhovatel do protokolu uvedl, že trvá na návrhu ve věci výživného, čemuž byl přítomen i právní zástupce stěžovatele (č. l. 563). K námitce sub. b) a c) Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou dostatečně podrobná co do majetkových poměrů stěžovatele. K námitce sub d) Ústavní soud dodává, že obecný soud nemá povinnost provést všechny navržené důkazy, přičemž majetkové a příjmové poměry otce soudy zjistily z dalších důkazů. Soud druhého stupně výslovně uvedl, že k výpovědi svědkyně nepřihlížel. K námitce sub e) Ústavní soud dodává, že pochybení v údaji při rekapitulaci předchozího řízení nemá vliv na správnost rozhodnutí. Konečně k námitce sub f), tedy ohledně absence poučení dle §119a o. s. ř., lze rovněž odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, který poukázal na nesporný charakter řízení o výživném. V obecné rovině uvádí Ústavní soud, že neprovedení procesního poučení bez dalšího nelze hodnotit jako pochybení s protiústavními důsledky. Ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně se tvrzená protiústavnost měla projevit, zvláště pokud byl v řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem a jak je ze spisu patrno v řízení aktivně činil návrhy a využíval opravné prostředky.
Souhrnně řečeno, skutkové závěry obecnými soudy učiněné jsou v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a nevykazují mezery. Závěry obecných soudů lze takto považovat za ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
František Duchoň
předseda senátu