ECLI:CZ:US:2009:1.US.1545.09.1
sp. zn. I. ÚS 1545/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 9, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009 č. j. 4 As 15/2008-52 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2007 č. j. 31 Ca 127/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky, a dále čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal situaci vedoucí jej k podání správní žaloby, která byla krajským soudem zamítnuta. Kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou podle ust. §104 odst. 3 písm. a) zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části podaná po lhůtě stanovené zákonem.
Stěžovatel brojil proti faktu, že se Nejvyšší správní soud nezabýval jeho důvodnou stížností, když protiprávně posoudil jeho kasační stížnost jako nepřípustnou. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud správně aplikoval ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Jak plyne z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí, stěžovatel ve své kasační stížnosti nenamítal, že by se Krajský soud v Brně při svém rozhodování neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 4 As 5/2007-49, ale naopak Ústavnímu soudu předložil podrobnou argumentaci směřující výhradně proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti výslovně uvedl, že krajský soud "své rozhodnutí odůvodnil naprosto shodně jako Nejvyšší správní soud" (str. 9 ústavní stížnosti). Účelem a aplikačními maximy ust. §104 odst. 3 písm. a) se zabýval Ústavní soud již např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde uvedl, že "[t]ím je nepochybně skutečně to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí)."
Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo dle názoru Ústavního soudu založeno na řádné interpretaci zákona a jeho správné aplikaci. Tímto postupem nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho základních práv. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své závěry řádně odůvodnil, když stěžovatelovu kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., přičemž rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku pro nepřípustnost nezáviselo ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na uvážení Nejvyššího správního soudu, ale bylo vydáno pro splnění zákonem předvídaných podmínek.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, lze uzavřít, že toto rozhodnutí nebylo řádně a včas napadeno ústavní stížností, kdy lhůta k jejímu podání, vzhledem k nepřípustnosti kasační stížnosti (viz výše), začala běžet ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Proto je část ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí potřeba považovat za podanou po lhůtě ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a jako takovou tuto část ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
Vojen Güttler
předseda senátu