ECLI:CZ:US:2009:1.US.1576.09.1
sp. zn. I. ÚS 1576/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Kněžská 11, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 3114/2005-104 ze dne 1. února 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 3114/2005-104 ze dne 1. února 2006, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 9 C 1122/2003-82 ze dne
23. srpna 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o vyklizení pozemku parc. č. 167/10 a 167/11, zapsaných na LV č. 273 pro obec a katastrální území České Velenice. Napadeným rozhodnutím bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Ke skutkovému základu věci stěžovatel uvedl, že se na základě smlouvy o převodu nemovitostí č. 212R98/17 ze dne 10. 9. 1998 uzavřené s Pozemkovým fondem ČR stal vlastníkem pozemku p. č. 167/2 orná půda v katastrálním území České Velenice. Na základě zaměření pozemku z roku 2000 zjistil, že část jeho pozemku, označená jako p. č. 167/10 a 167/11 je oplocena a užívána žalovanými (vedlejšími účastníky). Dále uvedl, že obecné soudy se zabývaly především délkou vydržecí doby a jejím počátkem. Tuto dobu stěžovatel nikdy nezpochybňoval, byť soud prvního stupně počítal vydržecí dobu od 1. 1. 1992, zatímco soud druhého stupně uvedl, že vedlejší účastníci své právo vydrželi ještě před 1. 1. 1992, neboť jako držitelé práva osobního užívání pozemku mohli rovněž nabýt vlastnictví vydržením. Stěžovatel poukazoval na to, že vedlejší účastníci nevydrželi vlastnické právo, protože nemohli být v dobré víře, že pozemek je jejich vlastní a nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti.
Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadeného rozhodnutí i v tom, že v daném případě byly překročeny hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů a v důsledku toho došlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Stěžovatel předložil jako důkaz neoprávněné držby korespondenci správních orgánů, protože ji vedlejší účastník měl v plné dispozici buď jako účastník řízení nebo z titulu jím zastávané funkce člena stavební komise při tehdejším MNV České Velenice. Z této korespondence plyne, že geodet sice opravil plánek, ale opravu v terénu neprovedl. Krajský soud v Českých Budějovicích navrhované důkazy neprovedl a nezabýval se ani zjišťováním, zda vedlejší účastník měl informace o těchto skutečnostech.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že na těchtozávěrech setrvává. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 1122/2003 vedený u Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se jako žalobce domáhal vyklizení pozemku p. č. 167/10 a 167/11, které jsou podle jeho tvrzení v jeho vlastnictví. Namítal, že žalovaní J. a R. G. nemohli část pozemku vydržet, neboť nebyli v dobré víře, protože geometrický plán z roku 1974, z něhož vyvozují své právo, byl nesprávně vypracovaný. Žalovaní před soudem tvrdili, že předmětné pozemky měli v osobním užívání od roku 1975, a to podle geometrického plánu z roku 1974. Od roku 1992 se právo osobního užívání změnilo v právo vlastnické. Jejich dobrá víra nebyla zpochybněna, podle vytyčené hranice byla provedena a zkolaudována stavba plotu a kolny. Proti návrhem se potom žalovaní domáhali určení, že jsou vlastníky předmětných pozemků (ve společném jmění manželů).
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 9 C 1122/2003-82 ze dne 23. srpna 2005 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a určil, že žalovaní jsou v SJM vlastníky parcely č. 254/2 zahrada, dříve role, zapsané na LV č. 273 pro obec a katastrální území České Velenice v hranicích, jak byla zaměřena geometrickým plánem č. zakázky 761247-74 ze dne 12. 12. 1974 (výrok II) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 22.360,-Kč. K podstatě věci - k otázce vydržení -soud prvního stupně uvedl, že předmětné pozemky, které vedlejší účastníci užívali, se (tedy) staly způsobilým předmětem vydržení podle §134 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992. Vedlejší účastníci drželi sporné pozemky po vydržecí dobu 10 let počítanou od 1. 1.
1992, když lze započíst podle §134 odst. 3 občanského zákoníku i držbu před 1. 1. 1992. Uzavřel, že v daném případě byla zcela nepochybně prokázána 10letá nepřetržitá držba předmětných pozemků vedlejšími účastníky, protože k prvnímu zpochybnění oprávněné držby došlo při novém vytyčování hranic 16. 2. 2001, resp. 11. 2. 2002. Dále se soud prvního stupně zabýval námitkami stěžovatele, které se týkaly oprávněnosti držby; dovodil, že vedlejší účastník (žalovaný G.) nemohl při obvyklé míře opatrnosti vědět, že odborníci provedli chybně zaměření hranic.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 7 Co 3114/2005-104 ze dne 1. února 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se podrobně zabýval odvolacími námitkami stěžovatele a rozebral a zhodnotil stěžovatelem k důkazu předkládanou korespondenci. Uzavřel, že vedlejší účastníci se stali vlastníky sporných pozemků již k 1. 1. 1992 a naopak stěžovatel již nemohl v následujícím období, tedy v roce 1997, vlastnické právo k těmto pozemkům od Pozemkového úřadu nabýt. Poukázal na určitý odlišný právní závěr od závěru soudu prvního stupně, který však nečiní rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce nesprávným.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1580/2006130 ze dne 31. března 2009 odmítnuto jako nepřípustné, protože napadené rozhodnutí krajského soudu neřeší otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř.).
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je zejména námitka stěžovatele, že obecné soudy neprovedly důkazy jím předložené, které podle jeho názoru zpochybňují oprávněnostdržby sporných pozemků. Ústavní soud této námitce přisvědčit nemohl. Tu lze poukázat na odůvodnění jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak zejména rozhodnutí soudu odvolacího. Odvolací soud velmi podrobně rozebíral stěžovatelem předloženou korespondenci ONV v Jindřichově Hradci a hodnotil skutečnosti z této korespondence vyplývající ve vztahu k předmětu věci. Na základě svého podrobného rozboru a zhodnocení pak dospěl k závěru, že ani tato korespondence nezpochybňuje oprávněnou držbu vedlejších účastníků. Odvolací soud se podrobně zabýval i námitkou stěžovatele, že vedlejší účastník uvedenou korespondenci znal a že jako člen stavební komise MNV České Velenice a soudní znalec v oboru nemovitostí věděl, že pozemky užívá neoprávněně. Těmto tvrzením stěžovatele odvolací soud nepřisvědčil a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník se zřetelem kesvým znalostem nemohl zjistit nesrovnalosti, které v geometrickém vyměření předmětných
pozemků existovaly. Uvedená argumentace je přijatelná i při ústavněprávním pohledu na věc.
Ústavní soud se také zabýval otázkou, zda nelze v daném případě dospět k závěru, že rozhodnutí soudu odvolací bylo nepředvídatelné vzhledem k tomu, že sám tento soud poukázal na odlišný právní názor ve srovnání se soudem prvního stupně. Dospěl však k závěru, že se zde nejedná o ústavněprávní judikaturou definované nepředvídatelné rozhodnutí; to proto, že jak z rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i z rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá, že oba soudy hodnotily držbu ještě před rokem 1992, kdy vedlejší účastníci sporné pozemky užívali jako předmět práva osobního užívání pozemků.
Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a neporušily zásadu volného hodnocení důkazů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, a řádně se vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a není dán ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, napadeným rozhodnutím k porušení základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný zamítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu