ECLI:CZ:US:2009:1.US.1584.09.1
sp. zn. I. ÚS 1584/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti S. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Filipínským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Vinohradská 396/18, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. 51 Cm 283/2001 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2007 sp. zn. 2 Cmo 213/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodnutí obecných soudů považuje za nezákonná, když jejich postupem byl porušen zákon do té míry, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni (ŠkoFIN s.r.o.) částku 195.494,60 Kč z titulu vzájemného vypořádání závazků po zániku smlouvy o finančním leasingu, aniž by obecné soudy vzaly v úvahu, že náhrada škody byla stěžovateli pravomocně přiznána i jiným rozhodnutím. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 12. července 2002 (2 T 210/2000) uznal vinným B. V. trestným činem zpronevěry (§248 tr. zákona) a zároveň rozhodl o povinnosti nahradit ŠkoFINu s. r. o. škodu ve výši 243.710,- Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedená skutečnost se zásadně dotýká nároku žalobce, který se domáhá po stěžovateli doplacení celé leasingové smlouvy, aniž je schopen v tomto synalagmatickém závazku ze své strany plnit. Stěžovatel poukázal na Všeobecné podmínky finančního pronájmu nových vozidel (dále jen "podmínky"), čl. VII. odst. 4 o předčasném ukončení leasingové smlouvy. Zde bylo sjednáno, že po navrácení vozidla společnost bez zbytečného prodlení vozidlo prodá za cenu obvyklou na trhu, přičemž tuto cenu zohlední ve finančním vyrovnání ve prospěch nájemce". Stěžovatel poukázal na kalkulační list, kde za prodej předmětného vozidla je uvedena nula. Částka získaná za prodej vozidla je nepochybně započítávanou položkou ve prospěch stěžovatele (nájemce).
Stěžovatel je toho názoru, že ŠkoFIN s.r.o. v dané věci vůbec není poškozený, neboť v době podání žaloby aktiva žalobce činila 319.724,50 Kč a náklady na pořízení auta činily 273.001,40 Kč, domáháním se zaplacení částky 195.494,60 Kč se zisk ještě navyšuje. Stěžovatel poukázal na bezdůvodné obohacení na straně žalobce a jednání v rozporu s dobrými mravy dle ustanovení §3 obč. zák. v návaznosti na §265 obch. zák. a §39 obč. zák. Obecné soudy sice postupovaly v souladu se zákonem, ale pominuly, že právní řád je nezbytné posuzovat jako celek a vzít v úvahu ustanovení o zneužití práva.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že ani po zaplacení celé částky se nestane vlastníkem motorového vozidla a nemůže uplatňovat náhradu škody po skutečném pachateli, zatímco ŠkoFIN s.r.o. má svůj nárok přiznán dvojmo. Stěžovatel nesouhlasil s Nejvyšším soudem, který v posuzování věci zaujal totožné stanovisko jako obecné soudy, že sama existence pravomocného rozhodnutí nezpůsobuje zánik závazku (v daném případě nahradit škodu) a nemůže být důvodem k tomu, aby žalobkyni nebylo přiznáno právo vůči stěžovateli vycházející z jiného titulu.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 2221/07, I. ÚS 1126/07) a navrhl, aby nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností a uložil soudu I. stupně nové projednání věci.
II.
Z předložených rozsudků obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že ŠkoFIN s.r.o. se žalobou podanou dne 3. října 2001 domáhal zaplacení částky 195.494,60 Kč s příslušenstvím po stěžovateli, neboť vypověděl leasingovou smlouvu č. 214849 ze dne 17. října 1997 z důvodu závažného porušení smluvních podmínek. Toto porušení spočívalo v tom, že stěžovatel bez souhlasu ŠkoFIN s.r.o. pronajal dále předmětné motorové vozidlo. Pojistitel současně vypověděl pojistnou smlouvu, neboť sazba pojistného za další pronájem (podnájem) vozidla je vyšší a tuto stěžovatel nehradil. ŠkoFIN s.r.o. vystavil kalkulační list předčasně ukončené leasingové smlouvy a vyčíslil své pohledávky na 195.494,60 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2004 (51 Cm 283/2001-35) uložil žalovanému zaplatit 195.494,60 Kč s přísl. žalobci a současně rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který vyhověl jeho námitkám a usnesením ze dne 26. května 2005 (2 Cmo 352/2004-53), zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že neobsahuje dostatek důvodů pro posouzení toho, zda došlo k předčasnému ukončení leasingové smlouvy podáním žalobce ze dne 25. února 1998 v souladu s předmětnými ustanoveními "podmínek" a zda nárok žalobce vyčíslený uvedenou částkou odpovídá smluvním ujednáním "podmínek".
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006 (51 Cm 283/2001-68) stěžovateli byla znovu uložena povinnost zaplatit 195.494,60 Kč s přísl. žalobci a současně bylo stěžovateli uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 128.970,- Kč.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze věc projednal a rozsudkem ze dne 27. září 2007 (2 Cmo 213/2006) potvrdil předcházející rozsudek a stěžovateli uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení částkou 41.061,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu., které bylo odmítnuto usnesením ze dne 30. března 2009 č. j. 32 Cdo 1271/2008-122, jako nepřípustné dle §243b odst. 5 věta první a §218 písm c) o. s. ř. Dovolací soud neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno dovodit zásadní právní význam rozhodnutí.
Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu, odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i argumentace uplatněné stěžovatelem, dospěl k závěru, že v daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rovinu. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rovinu, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatu ústavní stížnosti v prvé řadě tvoří polemika stěžovatele s názorem obecných soudů, že sama existence pravomocného rozhodnutí nezpůsobuje zánik závazku. Existence pravomocného rozhodnutí v trestní věci o přiznání náhrady škody žalobci má jiný právní podklad, než je tomu v projednávané věci. Nelze ani dovodit, že žalobci vznikne bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 a násled. obč. zák. vůči stěžovateli. V opačném případě, by se stěžovatel neopodstatněně vyvinil ze své závazkové odpovědnosti. S tímto závěrem se pojí i posouzení námitky žalovaného o uplatnění práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 obč. zák. a §265 obch. zák. upravující důsledky porušení zásady poctivého obchodního styku. Obecné soudy neshledaly jednání žalobce a nárok uplatněný před soudem v rozporu s dobrými mravy, je-li uplatňován smlouvou stanovený nárok, který smluvně, ani jiným způsobem nepřešel na třetí osobu, jak stěžovatel dovodil z řízení o přiznání škody v trestní věci (Okresní soud v Teplicích rozsudek sp. zn. 2 T 210/2000). Obecné soudy naopak dovodily, že nepřiznáním žalovaného nároku žalobci by stěžovatel získal neoprávněnou výhodu, kterou by se zprostil závazku za porušení uzavřené smlouvy.
Jestliže odvolací soud a soud prvního stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Nelze nic vytknout ani Nejvyššímu soudu, pokud odmítl dovolání stěžovatele, protože neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno dovodit zásadní právní význam rozhodnutí.
Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné upozornit, že porušení povinností vyplývajících z podmínek spočívala na straně stěžovatele. Pokud byla leasingová smlouva ukončena pro porušení podmínek tím, že předmět leasingu byl v rozporu se smluvními podmínkami půjčován třetím osobám, nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o nedostatku podmínek pro ukončení leasingové smlouvy (srov. nález I. ÚS 1817/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud připomíná - jak ostatně plyne z jeho ustálené judikatury - že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je přípustná za situace, kdy napadené rozhodnutí trpí "kvalifikovanými" vadami, tj. vadami, jež mají za následek porušení ústavnosti. V případě interpretace a aplikace "podústavního práva" by pak o takovém porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mohlo být uvažováno, pokud by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v daném rozhodovacím procesu byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98).
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu