ECLI:CZ:US:2009:1.US.1593.09.1
sp. zn. I. ÚS 1593/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti společnosti Hera Property, s.r.o., sídlem Hvězdoslavova 1716/2b, Praha 4, zast. Mgr. Tomášem Horákem, advokátem, sídlem Šafaříkova 5, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 24.4.2009, č.j. 48 K 82/2007-756, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22.5.2009, č.j. 48 K 82/2007-872, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 18.6.2009 domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. V návrhu uvedla, že nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené se současným úpadcem - PAVEX, CZ, a.s., nemovitosti tvořící rozsáhlý skladový a výrobní areál v ul. Dělnická, Pardubice. Správce konkursní podstaty sdělil stěžovatelce, že nemovitosti sepsal do konkursní podstaty pro neúčinnost kupní smlouvy. Stěžovatelka odmítla vydat tyto nemovitosti, žádala správce konkursní podstaty, aby vyvolal nalézací řízení, opakovaně žádala konkursní soud, aby v rámci dohlédací činnosti uložil správci konkursní podstaty, aby podal konkrétní zdůvodnění svého postupu; soud na ně nereagoval. Napadenými usneseními byla stěžovatelka vyzvána, aby splnila svoji povinnosti a předala správci konkursní podstaty předmětné nemovitosti. Podle stěžovatelky byla těmito usneseními porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1, v 11 odst. 4, v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Z další části návrhu vyplývá, že stěžovatelka podala žalobu na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, nicméně je přesvědčena, že k vydání nemůže být nucena prostřednictvím napadených usnesení, že nemá možnost se jakkkoliv účinně bránit, ani se proti nim odvolat.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadla usnesení konkursního soudu, proti kterými sice není přípustné odvolání, jako řádný opravný prostředek, jde však pouze o dílčí usnesení navazující na projev vůle správce konkursní podstaty sepsat předmětné nemovitosti do konkursní podstaty. Sama stěžovatelka uvádí, že se proti tomuto úkonu správce konkursní podstaty brání podáním excindační žaloby; přičemž tuto žalobu lze z materiálního hlediska považovat i za prostředek sloužící k ochraně jejího práva proti napadeným usnesením. Protože o žalobě dosud nebylo rozhodnuto, je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva. Dále Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelkou připomínaný závěr z nálezu ve věci sp.zn. II.ÚS 590/02, není na její situaci aplikovatelný, neboť v této věci ukládaná povinnost třetím osobám měla zcela jiný charakter i jiný právní základ.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj