ECLI:CZ:US:2009:1.US.1645.09.1
sp. zn. I. ÚS 1645/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem Praha 6, Pelléova 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 67 To 109/2009, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 3. 2009, čj. 16 PP 132/2008 - 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti J. V. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [§61 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") ve spojení s §62 odst. 1 TrZ. Stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná. Soud prvního stupně nečetl jeho osobní kartu a odvolací soud se nevypořádal s jeho argumenty uvedenými ve stížnosti, což stěžovatel, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, považuje za nesprávně zjištěný skutkový stav, založený na odmítnutí (opomenutí) jím předložených důkazů.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů a s jejich hodnocením, které vedlo k zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel tak požaduje, aby Ústavní soud znovu přezkoumal hodnocení uskutečněné obecnými soudy a napadená usnesení zrušil. Tím ovšem staví Ústavní soud do role další instance v systému obecných soudů, která mu však nenáleží, jak je stěžovateli známo z rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci, vedené pod sp. zn. II. ÚS 505/04. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavně právní roviny.
Nelze přehlédnout, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nenárokovým, mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost [srov. §61 věta prvá: "(...) z trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit (...)"], odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek (§61 odst. 1, §62 TrZ). Z uvedeného lze dovodit, že ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění neexistuje. Je především věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou naplněny zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se také v dané věci stalo.
Usnesení obecných soudů, jimiž došlo k zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jsou řádně odůvodněna a nevykazují žádné znaky svévole či nepřezkoumatelnosti. Z jejich odůvodnění vyplývá, že stěžovatel splnil první zákonem stanovenou podmínku pro podmíněné propuštění, tedy výkon dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody (§62 odst. 1 TrZ). Druhou podmínku, tj. že ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení, nesplnil. V této části soud prvního stupně vycházel z hodnocení věznice, z něhož vyplynulo, že chování stěžovatele má výkyvy v tom, že jedná impulzivně. To se projevilo i ve skutečnosti, že byl nejen odměněn, ale také kázeňsky potrestán, přičemž tyto tresty zahlazeny nebyly. Podle závěru věznice, výkon trestu u stěžovatele plní svůj účel pouze částečně. Stěžovatel nenaplnil ani pozitivní prognózu vedení řádného života v budoucnu, jakožto poslední zákonnou podmínku. V tomto směru obecné soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen celkem 12x, z toho devět trestů bylo uloženo do roku 1990. Poté se opakovaně dopouštěl trestné činnosti proti lidské důstojnosti, narušující mravní a tělesný vývoj dětí (trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 TrZ). Poslední odsouzení je opět pro trestný čin pohlavního zneužívání, spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou, kterého se stěžovatel dopustil bezprostředně poté, co byl propuštěn z předchozího výkonu trestu pro obdobnou trestnou činnost (trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 TrZ).
Z uvedeného je zřejmé, že na nápravu stěžovatele neměly vliv ani předcházející nepodmíněné tresty odnětí svobody, které jej neodradily od páchání trestné činnosti stejného typu. Na základě těchto faktů obecné soudy dospěly k odůvodněnému a přezkoumatelnému závěru, že osoba stěžovatele neposkytuje záruku, že v budoucnu povede řádný život a nebude se dopouštět obdobné trestné činnosti. Proto rozhodly, že stěžovateli nelze poskytnout dobrodiní zákona a jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu nevyhověly.
Uvedená konečná úvaha obecných soudů, která se ustálila na odůvodněné obavě, že s ohledem na shora rozvedené argumenty není možné očekávat, že stěžovatel do budoucna povede řádný život a vyvaruje se další obdobné trestné činnosti, je ústavně přípustným výrazem nezávislého soudního rozhodování, který není způsobilý zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Nutno doplnit, že všechna rozhodnutí, týkající se merita věci, na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek. Proto není v rozporu s právem na spravedlivý proces, když odvolací soud, v odůvodnění svého rozhodnutí, odkáže či převezme odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, aniž by tím založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. I Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu