ECLI:CZ:US:2009:1.US.1672.09.1
sp. zn. I. ÚS 1672/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ALL SPORTS a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a/504, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 To 105/2008, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 49 T 14/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se společnost ALL SPORTS a. s. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný A. L. (dále též "obviněný") uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních [§229 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zamítl shora uvedeným usnesením jako podané osobou neoprávněnou (§253 odst. 1 TrŘ). V odůvodnění svého usnesení sice vytkl soudu prvního stupně pochybení, jehož se dopustil tím, že stěžovatelku odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, protože o jejím nároku bylo již rozhodnuto, aniž by konkretizoval, v jakém řízení a jakým rozhodnutím se tak stalo. Zmíněné pochybení soudu prvního stupně odvolací soud napravil konkretizací rozhodnutí, kterým bylo o nároku stěžovatelky na náhradu škody již rozhodnuto. Poukázal na notářský zápis ze dne 30. 1. 2006, jeho pokračování sepsané dne 6. 2. 2006 a zejména na notářský zápis ze dne 11. 4. 2006, sepsaný mezi stěžovatelkou jako věřitelkou a obviněným A. L. jako dlužníkem, v němž obviněný svůj závazek vůči stěžovatelce uznal co do důvodu a výše. Současně se obě strany dohodly na přímé vykonatelností notářského zápisu ze dne 11. 4. 2006. Následně odvolací soud poukázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 39 Nc 572/2006, kterým nařídil podle notářského zápisu ze dne 11. 4. 2006 exekuci na majetek obviněného. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil i vyslovením výroku o náhradě škody, neboť stěžovatelka, s ohledem na skutečnost, že o jejím nároku bylo rozhodnuto v jiném řízení, neměla být se svým nárokem vůbec jako poškozená k trestnímu řízení připuštěna. Proto svůj nárok nemůže uplatňovat v odvolání. Jedná se tudíž o osobu neoprávněnou, které nepřísluší rozsudek napadnout odvoláním.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila obě napadená rozhodnutí obecných soudů za nepřezkoumatelná. Soud prvního stupně, k jejímu řádně přihlášenému nároku na náhradu škody, pouze uvedl, že o jejích nárocích bylo rozhodnuto v jiném řízení, aniž by uvedl podrobnosti. Odvolací soud pak odkázal na "jakousi dohodu uzavřenou mezi stěžovatelkou a obviněným", kterou s obviněným nikdy neuzavřela. Na podporu svého tvrzení, že odvolací soud neměl právo zamítnout její odvolání, protože ve věci byl mezi stěžovatelkou a obviněným sepsán zmíněný notářský zápis, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 952/2004, s tím, že ani taková dohoda neznamená automatické vyloučení poškozeného z trestního řízení.
Po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 39 Nc 572/2006, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou neoprávněnou a ve zbývající části je zjevně neopodstatněná.
K argumentům stěžovatelky lze jen dodat, že odvolací soud se jejím odvoláním dostatečně zabýval, řádně jej projednal a ve svém usnesení jasně zdůvodnil svůj závěr o tom, že stěžovatelka je osobou neoprávněnou k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku odkazující ji s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Její tvrzení o nepřezkoumatelnosti obou napadených rozhodnutí je neopodstatněné. Stačí jen poukázat na argumenty uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí. Obě rozhodnutí, týkající se podstaty věci, na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek. Pokud tedy odvolací soud napraví pochybení soudu prvního stupně, jak tomu bylo v projednávané věci (viz shora), postupuje tím v souladu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, neboť k ochraně základních práv a svobod účastníků soudního řízení jsou povolány všechny soudy, nejen tedy Ústavní soud.
Tvrzení stěžovatelky, že s obviněným nikdy neuzavřela dohodu o náhradě škody (vyrovnání, uznání dluhu či jinou dohodu), na kterou odkázal odvolací soud, se nezakládá na pravdě. Jak vyplývá nejen z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, ale také ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 39 Nc 572/2006, dne 11. 4. 2006, pod sp. zn. N 182/2006, NZ 152/2006, byl s obviněným sepsán notářský zápis o uznání závazku (dluhu), kterým obviněný A. L. uznal co do důvodu a výše svůj závazek vůči stěžovatelce. Zavázal se dluh, vzniklý mezi stěžovatelkou a obviněným na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 1. 2005, uhradit do 14. 4. 2006. Tento zápis zrušil předcházející notářské zápisy ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. NZ 38/2006, a ze dne 6. února 2006, sp. zn. NZ 56/2006. Obsahoval rovněž dohodu mezi oběma stranami o přímé vykonatelnosti tohoto notářského zápisu, pakliže obviněný nesplní svou povinnost - dluh stěžovatelce uhradit ve stanovené výši a čase. Vzhledem k tomu, že obviněný tuto svoji povinnost nesplnil, byl Obvodnímu soudu pro Prahu 5, dne 12. 5. 2006, doručen návrh stěžovatelky, kterým na základě shora označeného notářského zápisu (exekuční titul), navrhla nařízení exekuce na majetek obviněného. Návrhu stěžovatelky bylo vyhověno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2006, čj. 39 Nc 572/2006 - 4, a jejím provedením byl pověřen stěžovatelkou navržený soudní exekutor JUDr. Miloslav Hauerland, jemuž bylo toto usnesení doručeno již dne 31. 5. 2006.
V této souvislosti se jeví jako vhodné v obecné rovině uvést, že poškozený je stranou trestního řízení a rozlišují se dvě skupiny poškozených, kteří mají zákonem stanovená práva. Jednak jde o poškozené, kterým zákon přiznává právo žádat náhradu škody - jsou tedy subjekty adhezního řízení (§43 odst. 3 TrŘ), jednak o poškozené, kterým zákon toto právo nepřiznává (§43 odst. 1 TrŘ). Poškozený, jako subjekt adhezního řízení, může v rámci tohoto řízení uplatňovat nárok na náhradu škody pouze tehdy, jestliže nebylo o nároku na náhradu škody rozhodnuto v jiném řízení. Takovým rozhodnutím se rozumí i nepravomocné rozhodnutí. Samotné uplatnění nároku na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem, v občanskoprávním či jiném řízení nebrání uplatnění stejného nároku v adhezním řízení. Pokud však soud zjistí, že již bylo vydáno, v občanskoprávním či jiném příslušném řízení, rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu, ať je či není pravomocné, rozhodne, že poškozený nemůže v hlavním líčení uplatňovat nárok na náhradu škody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 18/2004). To vyplývá z účelu a smyslu adhezního řízení, spočívajícího v možnosti poškozeného, aby rozhodnutí v trestním řízení obsahovalo i výrok o náhradě škody, přičemž tento výrok nevyžaduje od poškozeného zvýšené výdaje. Po nabytí právní moci a vykonatelnosti představuje exekuční titul, stejně jako pravomocná a vykonatelná rozhodnutí, vydaná v občanskoprávním či jiném řízení. Proto postrádá logiku a smysl, aby v případě existence rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem, vydaného v jiném než trestním řízení, rozhodoval znovu o téže věci soud v rámci trestního řízení. Stěžovatel by tak měl několik exekučních titulů, ale pouze jeden by mohl být podkladem pro výkon rozhodnutí.
S ohledem na význam a účel adhezního řízení je zřejmé, že stěžovatelka již dříve exekuční titul získala, na jeho podkladě podala návrh na exekuci na majetek obviněného. Z tohoto důvodu neměla právo uplatňovat v trestním řízení svůj nárok na náhradu škody. V postupu odvolacího soudu tedy nelze spatřovat jakékoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 952/2004, o něž opírá důvodnost svých námitek, není namístě, neboť řeší jinou problematiku. V přezkoumávané věci, jak již bylo shora uvedeno, nejde jen o "pouhou dohodu o uznání dluhu" bez dalšího, ale o notářský zápis s přímou vykonatelností, představující exekuční titul, na jehož základě bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce na majetek obviněného.
Pokud stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly pouze obviněného a ostatních poškozených, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Není totiž oprávněna k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené I. senát Ústavního soudu návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu