ECLI:CZ:US:2009:1.US.1729.08.1
sp. zn. I. ÚS 1729/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryštát, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 7 To 286/2008, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2008, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž bylo rozhodnuto, že se podle §71 odst. 4, 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ponechává ve vazbě. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 7 To 286/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Jak stěžovatel uvádí, o jeho ponechání ve vazbě již bylo rozhodováno opakovaně a další ponechání v ní s odkazem na §71 odst. 4 trestního řádu bylo možné pouze tehdy, pokud vyjma existence vazebního důvodu, v daném případě útěkového, bude kumulativně splněna ještě další podmínka, a to ta, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání ve lhůtě skončit a propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Okresní soud však k této druhé podmínce neuvedl ničeho vyjma sdělení, že "pro charakter věci a další skutečnosti nebylo možné trestní stíhání skončit rychleji." Kdyby přitom okresní soud postupoval v řízení důsledně a již před vynesením prvního rozsudku provedl dokazování v dostatečném rozsahu, nemuselo by dojít k jeho kasaci a tedy ani prodloužení stěžovatelovy vazby
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož nikdo "nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu." Navrhuje, aby Ústavní soud porušení citovaného ustanovení Listiny konstatoval a napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti přednostně mimo pořadí, a to s ohledem na neodčinitelný následek, který mu dalším setrváváním ve vazbě vzniká.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud uvedl, že pokud jde o průtahy, tak ze strany nalézacího soudu byla hlavní líčení okamžitě nařizována v nejbližších možných termínech a k případným průtahům došlo jen v souvislosti se změnou obhájce z podnětu stěžovatele a s odročením hlavního líčení k žádosti obhájce obžalovaného Mgr. R. Gemely, kolidující s třítýdenní dovolenou předsedy senátu 2 T. Co se týče dokazování, bylo provedeno v potřebném rozsahu, neboť strany pro absenci nesrovnalostí souhlasily se "čtením" všech znaleckých posudků a svědek T. Č. se k hlavnímu líčení nedostavil a soud nepovažoval za nezbytné jej slyšet, protože vlastnímu žalovanému jednání nebyl přítomen a nutně o něm neměl žádné informace. Pokud byl první odsuzující rozsudek zrušen a nalézacímu soudu bylo uloženo uvedené dvě skupiny důkazů provést, neznamená to, že by dokazování bylo provedeno chybně, nebo že by došlo k průtahům chybným postupem tohoto soudu. Tomuto závěru koresponduje i to, že ani výslech všech znalců u hlavního líčení nepřinesl žádnou změnu důkazní situace, kdy svědek T. Č. pro neznámý pobyt nebyl u hlavního líčení vyslechnut, takže soud v případě druhého odsuzujícího rozsudku pro nezměněnou důkazní situaci rozhodl stejným způsob jako poprvé.
Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a Krajské státní zastupitelství v Brně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení práv stěžovatele. Dále doplnil, že ve veřejném zasedání dne 4. 9. 2008 projednal odvolání stěžovatele a státního zástupce proti rozsudku okresního soudu ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007, jímž byl uvedený obžalovaný uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku. Odvolací soud usnesením ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 402/2008, toto odvolání zamítl a obžalovaného Vincence Výtiska zároveň převedl z vazby na výkon trestu odnětí svobody.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Stěžovatel staví svoji ústavní stížnost na námitce, že okresní soud dostatečně neodůvodnil splnění předpokladu pro prodloužení vazby uvedeného v §71 odst. 4 trestního řádu, konkrétně nevyložil, proč nebylo pro obtížnost věci dosud možné trestní stíhání skončit. Ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu však stěžovatel takovýto nedostatek jeho odůvodnění neuplatnil a to ani v rovině práva ústavního, ani v rovině práva obecného. Tuto skutečnost Ústavní soud zjistil z textu předmětné stížnosti, jejíž kopii si od okresního soudu vyžádal. V této stížnosti stěžovatel pouze zmiňuje, že kdyby se soud zabýval případem od samého počátku objektivně a dokazování probíhalo podle zákona, pak by věc již mohla být rozhodnuta, což však nelze považovat za relevantní vyčerpání opravného prostředku nezbyté pro závěr o přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatel totiž tuto skutečnost ve stížnosti proti usnesení okresního soudu zmínil jen okrajově, jinak ji zaměřil zcela odlišným směrem, přičemž nijak neodkázal na §71 odst. 4 trestního řádu, ani na předmětné pravidlo v něm stanovené, ani neuvedl, že v tomto směru namítá nedostatek odůvodnění daného usnesení. Rovněž nelze dovodit, že by předmětná stížnost obsahovala jakoukoliv argumentaci, která by mohla být považována za bližší odůvodnění takovéto námitky, v případě jejího uplatnění.
Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o stěžovatelovu žádost o předností projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2009
Ivana Janů,
soudce zpravodaj