ECLI:CZ:US:2009:1.US.1730.09.1
sp. zn. I. ÚS 1730/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zast. JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/07, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 53 T 1/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 2 To 68/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1632/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého práva na spravedlivý proces (zakotveného v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a obviněná M. P. účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Dále soud rozhodl o vině a trestu u spoluobviněné V. J. a o náhradě škody.
Podle ve výroku o vině popsaného skutku se obvinění uvedených trestných činů dopustili tak, že v přesně nezjištěné době na podzim roku 2006, pravděpodobně od počátku měsíce listopadu 2006, si spoluobviněná V. J. prostřednictvím M. P. najala stěžovatele k usmrcení svého manžela poškozeného M. T., za úplatu 100.000,- Kč, aby získala usmrcením manžela majetkový prospěch v souvislosti s dědickými nároky, zejména právo nájmu k bytu, kdy obviněná M. P. poté opakovaně utvrzovala svého přítele-stěžovatele v plánování a následně usmrcení poškozeného M. T. za 100.000,- Kč, přičemž dne 17. 10. 2006 převzala od spoluobviněné V. J. 5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení M. T. pro O. K., státního občana U., kterou předala stěžovateli, jenž O. K. jako svého známého seznámil s úmyslem spoluobviněné V. J., nechat zavraždit svého manžela za částku 100.000,- Kč s tím, že O. K. souhlasil po vzájemné domluvě se stěžovatelem, že tento trestný čin společně provedou. Po domluvě se spoluobviněnou V. J. tato dne 18. 10. 2006 ve večerních hodinách vylákala poškozeného M. T. do baru, kde jej přiměla k požívání alkoholických nápojů s úmyslem poškozeného M. T. opít a snížit tak možnosti jeho obrany. Kolem 00:30 hod. dne 19. 10. 2006 jej poslala na lávku pro pěší nad ve výroku specifikovanou ulicí, kde stěžovatel a O. K. společně poškozeného M. T. fyzicky napadli s úmyslem usmrtit, a při napadení jej pravděpodobně nejméně 1x udeřili do obličeje a shodili z lávky pro pěší z výšky 6,88 metru na vozovku, kdy mu tímto jednáním způsobili zranění, a to mnohočetné zlomeniny žeber, částečně odtržení pravé plíce od mezihrudí, mnohočetné trhliny pravého plicního křídla, zlomeniny pánevního pletence, zlomeniny pravé dolní a pravé horní končetiny, trhliny hrudní aorty, částečné odtržení pravé ledviny, trhliny jater a další, přičemž v důsledku těchto zranění M. T. dne 19. 10. 2006 zemřel. Stěžovatel s O. K. obdrželi od spoluobviněné V. J. za usmrcení M. T. dne 20. 10. 2006 celkem částku ve výši 95.000,- Kč, kdy tuto částku spoluobviněná V. J. pro ně zanechala ve schránce na hlavním nádraží v B., přičemž od této schránky předala stěžovateli klíč, a tento ji společně se svojí přítelkyní obviněnou M. P. vyzvedl, ponechal si 15.000,- Kč a částka ve výši 80.000,- Kč připadla O. K.
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodl o odvoláních, která proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění a rodiče spoluobviněné V. J., tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné M. P. napadený rozsudek částečně zrušil ve vztahu ke jmenované v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl ohledně ní tak, že ji uznal vinnou trestným činem účastenství na trestném činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustila stejným skutkem, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně pouze s tou změnou, že posunul počátek činu na začátek měsíce října 2006 a upravil ve shodě s užitou právní kvalifikací i právní větu. Obviněné M. P. znovu uložil i trest v nezměněném druhu i výši, a způsobu jeho výkonu, jak to již učinil i soud prvního stupně. Současně odvolací soud rozhodl o povinnosti této obviněné k náhradě škody. Odvolání stěžovatele a V. J., jakož i jejích rodičů Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele (a M. P.) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř . jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a uvedl, že ústavní práva stěžovatele nebyla porušena. Pokud se týká výpovědi svědka K., byla činěna za přítomnosti obhájce stěžovatele, ovšem je třeba na ni pohlížet jako na výpověď spolupachatele uvedeného trestného činu. Výrok o vině stěžovatele však na základě výpovědi svědka K. nebyl vynesen.
Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na napadená rozhodnutí, „v nichž jsou subjektivní stesky stěžovatele řešeny“. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel uplatňuje ve své ústavní stížnosti shodnou argumentaci, kterou se Nejvyšší soud zabýval již v rámci dovolacího řízení, odkazuje na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Nad rámec dodal, že stěžovatel podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř.; tu se však Nejvyšší soud se všemi jeho námitkami vypořádal, zejména se podrobně věnoval výhradě stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Nejvyšší soud vyloučil existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly skutkové závěry učiněné soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud výhrady stěžovatele nepovažuje za opodstatněné, jsou pouze opakováním obhajoby, kterou již uplatnil před obecnými soudy, a se kterou se již tyto soudy vypořádaly.
III.
Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z obsahu spisu obecného soudu, z napadených rozhodnutí a z řízení, jež mu předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že své rozhodnutí Ústavní soud neopírá o obsah vyjádření obecných soudů, které napadená rozhodnutí vydaly (a jež neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumentaci), shledal Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k event. replice (srov. obdobný postup např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 370/06, I. ÚS 62/06, I. ÚS 1854/08).
IV.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že policejní orgán získal od něho souhlas coby uživatele telekomunikačního zařízení dle §88a odst. 2 trestního řádu (souhlas se zjištěním údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu), když byl stěžovatel ve vazební věznici, a tomuto úkonu nebyl přítomen jeho obhájce, ač tomuto úkonu přítomen být mohl, a to s odkazem na ustanovení §41 odst. 3 trestního řádu. Aby se tohoto úkonu mohl účastnit, měl být o něm orgány činnými v trestním řízení vyrozuměn. O tom nebyl stěžovatel poučen. Nestalo-li se tak, byl tímto způsobem zkrácen na svých právech, takže důkaz takto získaný byl procesně nepoužitelný.
2) Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že tyto námitky stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, takže se soudy prvního a druhého stupně s nimi vypořádat ani nemohly. Takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
3) Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že stěžovatel tyto námitky, nevznesené v řízení před soudem prvního a druhého stupně, uplatnil (až) v dovolání. Nedůslednou procesní obranu stěžovatele v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dokonce při zastoupení advokátem, není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti. K obdobnému závěru dospěl ostatně Ústavní soud kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2945/07 [ve kterém sice byly dány odlišnosti od trestního dovolacího řízení plynoucí z odlišné úpravy civilního dovolání, avšak Ústavní soud tehdy tyto odlišnosti považoval jen za další (tj. nikoli výlučný) důvod odmítnutí určitých námitek pro nepřípustnost (srov. text „Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že stěžovatel některé (nutno současně zdůraznit, že pouze některé) z námitek uplatněných v ústavní stížnosti a nevznesených v řízení před soudem prvního a druhého stupně uplatnil (až) v dovolání. To i proto…“)]. Ostatně, právě vznesení uvedené námitky až v dovolání svědčí spíše pro její účelovost. Jestliže by byl stěžovatel skutečně toho názoru, že došlo ke zkrácení jeho práv ve smyslu citované námitky, neměl by důvodu to již v řízení před soudem prvního a druhého stupně nenamítat.
4) K tomu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatel v citované námitce tvrdil, že se jeho obhájce mohl předmětného úkonu (při němž dával souhlas dle §88a odst. 2 tr. ř.) účastnit s odkazem na ustanovení §41 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. však uvádí pouze, že „Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný.“ Nicméně stěžovatel neudělil předmětný souhlas v řízení před soudem, nýbrž v řízení přípravném (srov. str. 371 spisu).
5) Jako obiter dictum – pokud jde o věcnou stránku citované námitky - Ústavní soud konstatuje, že se dovolací soud s touto námitkou řádně vypořádal; po provedení výkladu relevantních ustanovení trestního řádu (srov. §41 odst. 2 tr. ř. a §165 odst. 2 a 3 tr. ř.) v reakci na citovanou námitku prohlásil: „Přítomnost obhájce je při těchto operativně pátracích úkonech vyloučena, stejně jako při zajišťování a realizaci odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§88 tr. ř.), neboť důkazem v tomto případě, stejně jako u kriminalistických expertíz a ohledání, není tato vlastní činnost či zkoumání, ale až výsledek této činnosti v podobě zprávy o uskutečněném telekomunikačním provozu nebo zprávy o výsledku pachového porovnání… Pro úplnost je však nutné uvést, že ve smyslu §165 odst. 3 tr. ř. může obhájce policejnímu orgánu oznámit, že se chce zúčastnit jednotlivého vyšetřovacího úkonu nebo vyšetřovacích úkonů určitého druhu anebo všech vyšetřovacích úkonů. Oznámí-li obhájce obviněného tento svůj záměr policejnímu orgánu, který koná vyšetřování, je policejní orgán povinen mu včas druh úkonu, dobu a místo konání každého vyšetřovacího úkonu sdělit, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce zajistit. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že povinnost vyrozumívat obhájce obviněného o jednotlivých úkonech je podmíněna tím, že obhájce policejní orgán vyrozumí o tom, že se chce vyšetřovacích úkonů účastnit. Žádné ustanovení trestního řádu nestanoví požadavek na vyrozumívání obhájce, který o to nepožádá ve smyslu §165 odst. 3 tr. ř., a to ani v případě nutné obhajoby. Takový požadavek obecně nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozhodnutí č. 54/2001 Sb. tr. rozh.).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl v postavení, kdy byly dány podmínky nutné obhajoby. Obhájce JUDr. J. T. si zvolil na plnou moc, udělenou dne 17. 4. 2007 (č. l. 204). Z obsahu trestního spisu však nevyplývá, že by JUDr. J. T. ve smyslu §165 odst. 3 tr. ř. uvědomil policejní orgán o tom, že chce být vyrozumíván o veškerých úkonech, které budou v dané trestní věci prováděny, a tudíž policejnímu orgánu nevznikla ani povinnost obhájce obviněného o jednotlivých úkonech vyrozumívat.“
Stěžovatel k citované části napadeného usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti pouze deklaroval, že „Nejvyšší soud ČR se s názorem stěžovatele neztotožnil a neshledal, že by došlo k porušení práva na obhajobu.“ Tím tedy nerozporuje argumentaci Nejvyššího soudu (reagující na citované námitky stěžovatele) ani z ústavněprávních hledisek, ani z pohledu podústavního práva. Stěžovatel v podstatě jen staví svůj názor (závěr) paralelně vedle názoru (závěru) Nejvyššího soudu, aniž by se jej jen pokusil popřít jako protiústavní tím, že by vyvracel argumentaci, na podkladě které Nejvyšší soud ke svému závěru dospěl. Stěžovatel se tedy v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností v rozsahu svých námitek tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. To mu však nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy).
V.
1) Stěžovatel dále v ústavní stížnosti zpochybnil informace získané z mobilního telefonu a SIM karet tím, že souhlas, který měl ve smyslu §88a odst. 2 tr. ř. dne 23. 5. 2007 udělit, se týkal pouze dat, obsažených v mobilním telefonu značky Samsung, a v žádném případě se prý nevztahoval k využití informací z předmětných 2 SIM karet.
2) Rovněž u této námitky Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že ji stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, takže tyto soudy se s ní vypořádat ani nemohly. Proto Ústavní soud odkazuje na body IV. 2) – 3) tohoto usnesení a též v této části odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.
3) Jako obiter dictum k tomu Ústavní soud uvádí následující. Je pravdou, že v písemném souhlasu uživatele telekomunikačního zařízení podle §88a odst. 2 tr. ř. je vyplněna pouze kolonka „značka, typ a IMEI mobilního telefonu“, a to textem „Samsung IMEI XXXXXXXXXXXXXXX“. Naopak není vyplněna kolonka „SIM karta č., PIN, PUK“ (č. l. 371). Tato vada je však ze své podstaty jen zcela formálního charakteru, takže ústavněprávní dimenze zjevně nedosahuje (pozn.: nikoli porušení každého ustanovení podústavního práva značí protiústavnost). To i proto, že ve spise je založen protokol o vydání věci (srov. str. 368 spisu) z téhož dne, kdy byl udělen stěžovatelem předmětný souhlas (23. 5. 2007). Přitom v citovaném protokolu je uvedeno, že stěžovatel dobrovolně vydává pro účely trestního řízení i dva kusy SIM karet. Muselo mu tudíž být zřejmé, že předmětný souhlas se týká jak jeho mobilního telefonu, tak i předmětných dvou SIM karet, které předtím orgánu činnému v trestním řízení vydal.
VI.
1) Stěžovatel dále namítl, že k výslechu svědka O. K. ukrajinskou policií nemohlo být v trestním řízení přihlíženo, neboť obhájci stěžovatele, který byl tomuto úkonu přítomen, nebylo umožněno, aby kladl svědkovi otázky za stejných podmínek, jak to bylo umožněno policistům z České republiky.
2) Touto námitkou však stěžovatel opakuje jen to, co uplatnil již v řízení před obecnými soudy (srov. např. rekapitulaci odvolání stěžovatele na str. 10 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), a s čím se odvolací soud (a i dovolací soud) již zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s uvedenou námitkou řádně vypořádaly. Proto na napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu (a na jejich odůvodnění) Ústavní soud odkazuje. Bylo nadbytečné (a ostatně i projevem formalismu) opakovat argumentaci obecných soudů, byla-li tato shledána ústavně konformní, a neměl-li k ní Ústavní soud žádných výhrad (srov. metodologicky obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 701/09). Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti se závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu ani argumentačně konkrétně nepolemizuje. Stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností v rozsahu citované námitky tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů (srov. výše bod IV. in fine).
Nad rámec toho lze citovat relevantní část odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (str. 21): „…subjektivní stesky, prezentované obžalovanými a obhajobou na okolnosti výslechu, nebyly shledány důvodnými, neboť protokol byl stranami podepsán bez jakýchkoliv výhrad a v případě nesouhlasu mohl obhájce obžalovaného např. dokument nepodepsat či podepsat s výhradami apod.“; dovolacího soudu (str. 10): „…po spontánní výpovědi svědka K. mu byly kladeny vyšetřovatelem Policie České republiky otázky a že další dotazy nebyly. Z obsahu tohoto protokolu proto nelze ani učinit takový závěr, jaký je předkládán v podaném dovolání, že by byl obhájce v právu klást otázky omezen, ale bylo by možné spíše usuzovat na to, že přítomný obhájce žádné otázky nepoložil.“
3) Stěžovatel dále v ústavní stížnosti prohlásil, že předmětný výslech byl proveden v rozporu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních, publikovanou pod č. 550/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), neboť výslech tohoto svědka sice provedla ukrajinská policie, avšak příslušníci Policie České republiky nebyli tomuto úkonu v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy pouze přítomni, ale kladli vyslýchanému i otázky. Dále stěžovatel cituje toto ustanovení Úmluvy: „Dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin ".
Rovněž zde zjistil Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu, že stěžovatel tuto námitku v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, takže se soudy prvního a druhého stupně s nimi vypořádat ani nemohly. Proto Ústavní soud odkazuje na body IV. 2) – 3) tohoto usnesení a i v této části odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Jako obiter dictum (po stránce věcné) Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nepředkládá žádnou argumentaci, proč by z čl. 3 odst. 1 Úmluvy měl plynout jím deklarovaný názor. Ostatně názor stěžovatele na právo policistů být u výslechu pouze přítomni (a contrario klást otázky), není racionální. To již proto, že samotná přítomnost policistů při výslechu by ztrácela v podstatné míře smyslu, pokud by nemohli současně klást vyslýchanému otázky. Analogicky lze poukázat na právo přítomnosti obhájce obviněného při výslechu svědka, jehož smyslem je primárně umožnit obhajobě klást doplňující otázky svědkovi. Ostatně, předmětný názor stěžovatele se jeví být do značné míry i vnitřně logicky rozporný. Namítá totiž, že mu nebylo umožněno klást svědkovi otázky; nicméně pokud by měl platit jeho názor o neexistenci možnosti policejního orgánu klást vyslýchanému otázky, patrně by tím nepřímo deklaroval, že by takové právo neměla mít ani obhajoba, neboť policejní orgán je stranou trestního řízení, stejně jako obviněný (stěžovatel). Sám stěžovatel přitom cituje nález Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 35/99), který poukazuje na imperativ garance možnosti obhajoby klást svědkům otázky i při výslechu realizovaného dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy.
VII.
1) Konečně, stěžovatel soudům vytkl, že se dostatečným způsobem nezabývaly jím předloženým důkazem „výpovědí“ O. K. učiněné na Ukrajině, která byla zachycena na CD nosiči. Zejména odvolací soud prý neučinil potřebné úkony, jimiž by ztotožnil osobu, kterou v rozsudku nazývá „údajně svědek K. hovoří za přítomnosti údajné tlumočnice údajně se svědkem K.". Stěžovatel se domnívá, že jestliže soud nebyl přesvědčen o identitě osoby, která na záznamu hovoří a vyjadřuje se k věci, mohl pověřit policejní orgán, aby opatřil v rámci mezinárodní právní pomoci srovnávací nahrávku a za pomoci kriminalistických metod mohl tuto nahrávku srovnat se srovnávací nahrávkou svědka K. Poté mohl být svědek K. k této nahrávce vyslechnut. Existuje tu totiž důvodná pochybnost o skutkovém zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí o vině. Stěžovatel se domnívá, že okolnosti vzniku této nahrávky jsou soudu ozřejměny výpovědí JUDr. K., tlumočnice Mgr. R. B. a svědka R. R., „kdy tito byly řádně poučeni“. Ačkoli zde tedy hovoří tři řádně poučení svědci o okolnosti, která má zásadní vliv na posouzení jeho viny, soud se touto skutečností nezabýval. Neopodstatněným odmítnutím uvedeného důkazu nebyl bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav projednávané věci a najisto postaven závěr, zda stěžovatel předmětný čin spáchal.
2) Stěžovatel tak vychází z premisy, že odvolací soud odmítl důkaz „výpovědí“ O. K. učiněnou na Ukrajině, která byla zachycena na CD nosiči (dále též jako „předmětný důkaz“).
Ve skutečnosti se i dle obhajoby stěžovatele uvedené v odvolacím řízení (srov. např. str. 18 napadeného rozsudku odvolacího soudu) nemá jednat o výpověď O. K., nýbrž o rozhovor mezi JUDr. K. a K., uskutečněný po výslechu O. K. na policii na Ukrajině. Zvukový záznam byl dle obhajoby stěžovatele nahrán na Ukrajině, přičemž k nahrávce došlo tak, že JUDr. K. byl kontaktován otcem stěžovatele a věc měla posloužit jako pomoc stěžovateli v jeho obhajovací pozici s tím, že to nebyl stěžovatel, kdo poškozeného fyzicky napadl a shodil z mostu.
Není však v souladu s faktickým stavem, že by odvolací soud odmítl předmětný důkaz. Naopak jej provedl (cestou přehrání) ve veřejném zasedání (srov. např. str. 18 napadeného rozsudku odvolacího soudu) a konstatoval, že z něj plyne (pro obhajobu významné) sdělení osoby označené jako K., že stěžovatel v kritické době na mostě nebyl (srov. např. str. 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti nerozporoval, že by z tohoto důkazu plynulo pro stěžovatele něco dalšího (jiného) relevantního.
Jakkoli odvolací soud uvádí výrazy „údajně svědek K.“, „údajné tlumočnice“, „údajně se svědkem K.“, „osoby označované K.“, „neautorizovaná zvuková nahrávka“ v souvislosti s předmětným důkazem (srov. str. 18, 19, 21 napadeného rozsudku odvolacího soudu), neplyne z toho, že by byl odvolací soud k předmětnému důkazu ve svých úvahách nepřihlédl (dále též jako „hypotetický postup odvolacího soudu“), a to proto – jak dovozuje stěžovatel – že by nebyl přesvědčen o identitě osoby (tj. K.), která na záznamu hovoří. Lze dovozovat, že citovanými výrazy chtěl odvolací soud vyjádřit toliko to, že předmětná nahrávka není autorizovaná.
V opačném případě by ostatně hypotetický postup odvolacího soudu musel být uveden v odůvodnění rozsudku a náležitě argumentačně podložen. Pak by též odvolací soud neměl důvodu uvádět v odůvodnění rozsudku, jaké významné sdělení pro obhajobu stěžovatele plyne z předmětného důkazu (srov. str. 19 shora napadeného rozsudku odvolacího soudu), nýbrž by a priori procesní použitelnost předmětného důkazu vyloučil. Ostatně, odvolací soud již tím, že provedl předmětný důkaz (ve veřejném zasedání), dal najevo, že jej promítne do svých úvah (v rámci hodnocení důkazů), neboť musel před jeho provedením vědět, že jde o neautorizovanou nahrávku (to nemohlo z povahy věci vyplynout jen z přehrátí předmětného zvukového záznamu jako novum); v opačném případě by odvolací soud neměl důvod předmětný důkaz provést. Ostatně, uskutečnění rozhovoru mezi JUDr. K. a K. (který měl být zachycen předmětnou nahrávkou) potvrdil v řízení před nalézacím soudem svědek JUDr. K., Mgr. R. B. a R. R., což bylo odvolacímu soudu známo.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu tak lze naopak dovodit, že předmětný důkaz ve svých úvahách sice reflektoval, nicméně jej nepovažoval za způsobilý založit důvodné pochybnosti co do závěru o vině stěžovatele. Skutkové zjištění (bez důvodných pochybností) o přítomnosti stěžovatele a jeho účasti na usmrcení poškozeného M. T. totiž obecné soudy dovodily z mnoha provedených dalších důkazů, zejména z výpovědi spoluodsouzených M. P. a V. J., z pachové stopy získané z oděvu poškozeného nebo z lokalizace mobilních telefonů a výpisů telekomunikačního provozu apod. (srov.též napadené usnesení Nejvyššího soudu na str. 13). Za tohoto stavu je zřejmé, že tvrzení svědka, že stěžovatel v kritické době na inkriminovaném místě (mostě) nebyl - bez ohledu na věrohodnost K. a jeho vyjádření - nemohlo obstát (srov. též níže).
Ostatně, obsah rozhovoru mezi K. a K. (který měl být zachycen předmětnou nahrávkou) byl reprodukován již před nalézacím soudem svědeckou výpovědí JUDr. K. (srov. str. 1161 a násl. spisu) a Mgr. R. B. (srov. str. 1201 a násl. spisu), a to v obdobném smyslu, jak konstatoval odvolací soud; tedy že K. uvedl, že stěžovatel v kritické době na inkriminovaném místě (mostě) nebyl (srov. str. 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu a např. str. 22 napadeného rozsudku nalézacího soudu, kde je reprodukována výpověď svědka JUDr. K.). Tudíž materiálně vzato již nalézací soud měl možnost brát ve svých úvahách předmětný důkaz v potaz (cestou jeho reprodukce svědeckými výpověďmi), leč přesto dovodil svůj závěr o vině stěžovatele, který podrobně, logicky a přesvědčivě odůvodnil. Ostatně, nalézací soud - v souvislosti se svědeckými výpověďmi JUDr. K. a Mgr. B. (reprodukujícími rozhovor mezi JUDr. K. a K.) – poukázal na zjevnou účelovost tvrzení K. (srov. str. 29-30 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
Sluší se dodat, že pokud K. uvedl v rozhovoru s K., že stěžovatel v kritické době na inkriminovaném místě (mostě) nebyl, tvrdí něco jiného než ve výpovědi učiněné před orgány činnými v trestním řízení na Ukrajině (srov. její reprodukci na str. 14 napadeného rozsudku nalézacího soudu a str. 1070-1073 spisu), kde o žádné kritické době na inkriminovaném místě (mostě) nehovořil; patrně již z toho dovozovaly obecné soudy nevěrohodnost vyjádření K. Nalézací soud dokonce výslovně reagoval na tvrzení K. adresovanému JUDr. K., že mu policií ČR mělo být řečeno, že jeho osoba ji vůbec nezajímá a předmětem jejich zájmu je I. K.; nalézací soud uvedl, že je to v rozporu s materiály založenými ve spise, kdy česká strana již od počátku žádala ukrajinskou stranu o součinnost, zasílala materiály nasvědčující vině K. a žádala, aby tento byl trestně stíhán (srov. str. 29-30 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Přitom, jak uvedla sama obhajoba stěžovatele před odvolacím soudem, k rozhovoru zachyceném předmětným důkazem došlo z iniciativy otce stěžovatele (K. byl kontaktován otcem stěžovatele a věc měla posloužit jako pomoc stěžovateli v jeho obhajovací pozici s tím, že to nebyl stěžovatel, kdo měl poškozeného fyzicky napadnout a shodit z mostu). Ostatně otec stěžovatele dle svědeckých výpovědí JUDr. K., Mgr. B. a R. jel s nimi na Ukrajinu (kde byl uskutečněn předmětný rozhovor s K.). Obecné soudy tyto „subjektivní“ okolnosti (včetně motivu) předmětného rozhovoru ve svých úvahách o obsahu předmětného rozhovoru zjevně reflektovaly.
Koneckonců, odvolací soud nad rámec věci dodal, že ani případné zjištění, že stěžovatel nebyl přítomen při výkonu činu vůči poškozenému na uvedeném místě, by nemohlo, s ohledem na jeho další účast na věci, změnit právní posouzení jeho protiprávního jednání a mohlo by mít pouze vliv na stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost (srov. str. 24 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
3) Je namístě dodat, že stěžovatel rozebíranou námitkou ohledně rozhovoru JUDr. K. a K. míří do skutkové roviny projednávané věci. Úkolem Ústavního soudu je však ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To však v souzené věci zjištěno nebylo.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení obecně platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že nalézací soud i odvolací soud - ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem - opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výpovědi spoluodsouzených M. P. a V. J., pachové stopy získané z oděvu poškozeného nebo lokalizace mobilních telefonů a výpisů telekomunikačního provozu apod.), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně – i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) – nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Napadenému usnesení Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního pohledu rovněž nic vytknout, Nejvyšší soud v podstatě toliko aproboval ústavně konformní závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu. Sám stěžovatel pak dovozuje protiústavnost usnesení Nejvyššího soudu právě z toho, že nereparoval údajné protiústavní pochybení obou soudů nižších.
VIII.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu