ECLI:CZ:US:2009:1.US.1742.09.1
sp. zn. I. ÚS 1742/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. K., CSc., advokáta, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 2a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2008, čj. 43 Cm 167/2007 - 121, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2009, čj. 14 Cmo 39/2009 - 171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým mu Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, uložil povinnost zaplatit žalobci Ing. Oldřichu Kalovi, správci konkursní podstaty úpadce TOS KUŘIM, a. s., částku 980.937,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Rozhodnutími obou soudů byly, podle stěžovatele, porušeny čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřil na právní zdůvodnění nároku správce konkursní podstaty na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Poukázal na novelu tohoto zákona č. 179/2005 Sb. a na zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Následně předložil zevrubný výklad ekonomické podstaty, účelu a funkce daně z přidané hodnoty v českém daňovém systému, včetně odkazu na směrnici Rady ES č. 77/388/EHS, upravující tento druh daně. Závěrem svého výkladu uvedl, že odměna správci konkursní podstaty, stanovená na základě §8 odst. 3 ZKV, je ve vztahu k jednotlivým ustanovením ZKV základem daně a neobsahuje daň z přidané hodnoty. Při vyúčtování této odměny je správce konkursní podstaty, který je plátce daně z přidané hodnoty, povinen tuto daň přiznat.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 980.937,- Kč. Stěžovatel byl správcem konkursní podstaty TOS KUŘIM, a. s., ale této funkce byl později zproštěn. Nový správce konkursní podstaty podal proti stěžovateli žalobu na zaplacení shora uvedené částky, protože jím byla přijata bez právního důvodu. Žalovaná částka představuje DPH ve výši 19%, která byla stěžovateli neoprávněně vyplacena. Soud vyšel ze zjištění, že konkursní řízení na majetek TOS KUŘIM, a. s., bylo zahájeno dne 30. 9. 1997, konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce dne 6. 12. 2004. V ní byla vyčíslena odměna vyúčtovaná stěžovatelem, jako tehdejším správcem konkursní podstaty, ve výši 6,883.771,- Kč. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2005, čj. 38 K 32/96 - 2401, snížil tuto odměnu o 25%, tedy na částku 5,162.828,- Kč. Nárok žalobce posoudil krajský soud jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že postupem stěžovatele bylo naplněno ustanovení §451 ObčZ. Stěžovatel získal majetkový prospěch z plnění přijatého bez právního důvodu, pokud si, jako správce konkursní podstaty, vyplatil z účtu úpadce zmíněnou částku DPH, kterou nevyčíslil v konečné zprávě. Soud ji tedy neschválil a právo na její vyplacení z právních předpisů nevyplývá. K danému problému krajský soud provedl výklad zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. a jeho novelu č. 179/2005 Sb. Konstatoval, že ustanovení části dvacáté deváté této novely nelze aplikovat na zjištěný skutkový stav, když podle přechodných ustanovení nelze tuto změnu zákona použít v řízeních, ve kterých byla přede dnem účinnosti tohoto zákona vyvěšena konečná zpráva. Tato zpráva v dané věci byla totiž vyvěšena dne 6. 12. 2004 a účinnost novely ZKV nastala dnem 30. 4. 2005. Stěžovatel postupoval v rozporu se ZKV a v rozporu s označenými usneseními Krajského soudu v Brně, když přijal částku 980.937,- Kč jako DPH ke své odměně správce konkursní podstaty. Stěžovatel DPH nevyčíslil v konečné zprávě a soud o této částce DPH nikdy nerozhodoval.
Vrchní soud v Olomouci po doplnění dokazování konstatoval, že stěžovateli přísluší pouze nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů podle §8 odst. 3 ZKV, ve znění účinném do 29. 4. 2005. Nárok na zvýšení o částku odpovídající DPH by stěžovatel měl podle §8 odst. 3 ZKV, ve znění účinném od 30. 4. 2005, jen za situace, kdy by konečná zpráva, ze dne 23. 2. 2004, o zpeněžení majetku s vyúčtováním odměny a výdajů stěžovatele, jako správce konkursní podstaty, byla vyvěšena na úřední desce soudu přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 179/2005 Sb., kterým bylo s účinností od 30. 4. 2005 novelizováno ustanovení §8 odst. 3 ZKV. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata daného sporu spočívala v posouzení, zda stěžovatel postupoval podle platné právní úpravy, když si z účtu úpadce odepsal ve svůj prospěch částku 980.937,- Kč, představující daň z přidané hodnoty, čímž v podstatě navýšil svoji odměnu za činnost správce konkursní podstaty.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti snažil prokázat, že jeho postup byl v souladu se ZKV. Jeho ústavní stížnost není nic jiného než polemika s právními závěry obecných soudů, učiněných při aplikaci relevantních ustanovení podústavního práva. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudu prvního a druhého stupně v otázce aplikace dotčených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před těmito soudy, jimiž se zejména soud prvního stupně a posléze i soud odvolací nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly.
Stěžovatel tak očekával, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze postupu a rozhodnutím obecných soudů nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele, při polemice s jejich právními závěry, nepřekročila rámec podústavního práva.
Ústavní soud dospěl k závěru, že žaloba nového správce konkursní podstaty Ing. Oldřicha Kaly byla podána po právu a obecné soudy o ní rozhodly zcela v souladu s příslušnými právními předpisy i s právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeném již v rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, evidované pod sp. zn. I ÚS 552/07.
Jak z výše uvedeného vyplývá, v předmětné věci nedošlo k porušení Listiny základních práv a svobod, jak to stěžovatel tvrdil ve své ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu