ECLI:CZ:US:2009:1.US.1761.09.1
sp. zn. I. ÚS 1761/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. A. V., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2009, č.j. 28 Cdo 944/2008-82, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.9.2007, č.j. 20 Co 242/2007-66, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.11.2006, č.j. 5 C 228/2005-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Bytového družstva Borovanského 2220, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") vydaná ve věci povolení obnovy řízení o určení vlastnictví pozemku v kat. úz. Stodůlky. Původní řízení bylo vedeno u obvodního soudu pod sp.zn. 28 C 102/2002 a stěžovatel v něm tvrdil, že právní předchůdce vedlejšího účastníka, v pozici žalovaného, se předmětné nemovitosti chopil na základě absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne 19.12.1985, přičemž tuto neplatnost odvozoval od nedostatku souhlasu JZD s převodem podle §42 odst. 2 zák. č. 122/1975 Sb. Žaloba na určení byla zamítnuta, protože soudy dospěly k závěru, že v daném případě postačovalo konkludentní vyjádření souhlasu. Žalobu na obnovu řízení odůvodnil stěžovatel tím, že se mu podařilo získat nový důkaz, který je způsobilý přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, a to svědectví člena představenstva JZD, které vyvracelo závěr soudů o tom, že souhlas družstva byl udělen konkludentně. Toto svědectví bylo předloženo jako čestné prohlášení sepsané formou notářského zápisu ze dne 24.3.2005. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 ve spojení s porušením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Svá tvrzení o porušení základních práv pak konkretizuje, cítí se ponižován a týrán postupem soudů, které mají nově předložený důkaz, přičemž zamítnutím žaloby upírají stěžovateli možnost se domoci práva, a přispěly k zastřenému vyvlastnění majetku. Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Znění příslušných článků Listiny a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 7 odst. 2 Listiny:
Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal obnovy řízení, v němž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem ideální poloviny pozemku a že zůstavitelka byla vlastnicí druhé ideální poloviny ke dni své smrti. Žaloba byla zamítnuta z důvodu, že stěžovatel neprokázal neplatnost kupní smlouvy pro nedostatek souhlasu JZD s převodem vlastnictví, odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a dovolací soud stěžovatelovo dovolání zamítl. Po skončení sporu získal stěžovatel čestné prohlášení člena představenstva družstva v dotčené době, z něhož dovozuje, že se družstvo udělováním souhlasu nezabývalo, proto má toto prohlášení být důkazem, který nemohl předložit v předchozím řízení a může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Obvodní soud žalobu usnesením ze dne 30.11.2006, č.j. 5 C 228/2005-49, zamítl, protože dospěl k závěru, že čestné prohlášení není důkazem, který by bez své viny nemohl stěžovatel v předchozích řízení použít, neboť mohl navrhnout důkaz výslechem žijících členů statutárních orgánů JZD nebo zápisy z jednání představenstva. Dále doplnil, že čestné prohlášení nemůže přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, neboť souhlas mohl být dán jakoukoliv formou, tedy i tím, že družstvo vzalo na vědomí investiční záměr. Stěžovatel proti uvedenému usnesení podal odvolání, městský soud se ztotožnil se závěrem, že předložený listinný důkaz není způsobilým důvodem obnovy řízení, že ani nemůže přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí, a usnesením ze dne 20.9.2007, č.j. 20 Co 242/2007-66, napadené usnesení soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 9.4.2009, č.j. 28 Cdo 944/2008-82, zamítl, jako nedůvodné.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a dospěl k závěru, že k žádnému takovému porušení nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že obnova řízení představuje jeden z mimořádných opravných prostředků. S ohledem na tuto povahu je třeba respektovat zákonné podmínky přípustnosti obnovy, k nimž patří, kromě jiného, i zákonné důvody obnovy, o něž se musí návrh opírat. Je tomu tak proto, že má být jeho přípustnost, ve srovnání s řádnými opravnými prostředky, omezena jen na případy nejnaléhavějších důvodů. Mezi důvody obnovy patří obvykle též tzv. nova, tj. nové skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které byly obč. soudním řádem, v době rozhodování v posuzované věci, vymezeny jako "skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít (sc. účastník) v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci". Existence zákonných důvodů obnovy je předmětem posuzování v prvním stádiu řízení o obnově (iudicium rescindens), v němž se řeší otázka, zda se obnova povolí, nebo zda se návrh na obnovu zamítne. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, že právě v této fázi řízení byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou a Dodatkovým protokolem, namítaná porušení však Ústavní soud neshledal. Především je třeba poukázat na okolnost, že existence a platnost kupní smlouvy byla záležitostí posouzení souboru důkazů v průběhu původního řízení. Jak obecné soudy správně dovodily, již v tomto řízení mohl stěžovatel navrhovat důkazy výslechem členů představenstva družstva, nejde tedy o důkaz, který nemohl stěžovatel bez své viny v tomto řízení použít. Nad rámec odůvodnění učiněného obecnými soudy Ústavní soud dodává, že navržený důkaz nemohl přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, a to s ohledem na závěry stanoviska Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2009
František Duchoň
předseda senátu