ECLI:CZ:US:2009:1.US.1873.09.1
sp. zn. I. ÚS 1873/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti a) R. K. a b) Ing. Z. K., zastoupených JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem se sídlem v Písku, Hradební 134/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, čj. 21 Cdo 1663/2008-153, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007, čj. 11 Cmo 262/2006-121, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, čj. 36 C 69/2005-91, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 23 Co 6/2002-257, spojené s návrhem návrh na zrušení §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýkají porušení čl. 2, čl. 10, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 1 až 4, čl. 12 odst. 1 a 3, 14 odst. 1 a 3, čl. 17 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6. odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení vytýkají, že spočívá na diskriminačním a protiústavním ustanovení §241 o. s. ř., "které v rozporu s ústavním pořádkem zakládá nerovnost účastníků soudního řízení založenou z důvodu nestejného vzdělání nebo postavení". Ustavnovení §241 odst. 4 o. s. ř. "je nejen porušením práva na rovnost, ale i odepřením svobodného přístupu k soudu, hrubým zásahem do svobody projevu a použitím tvrdé cenzury." Nejvyššímu soudu rovněž vytýkají, že nečinnost jejich zástupce "nesprávně a zlovolně" nazval jejich nečinností, jakož i to, že dovolání bez opory v zákoně považuje za mimořádný opravný prostředek; o. s. ř. totiž zná pouze "opravné prostředky", ale žádný mimořádný opravný prostředek.
Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, čj. 23 Co 6/2002-257, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2001, čj. 12 C 316/94-231, ve znění usnesení ze dne 22. 7. 2002, čj. 12 C 316/94-264, jímž byl zamítnut návrh, aby žalovaná Česká republika byla uznána povinnou zaplatit žalobcům částku 500 000 Kč (z titulu náhrady škody, která měla být stěžovatelům způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku ve věci vedené pod sp. zn. E 151/89) a rozhodnuto o nákladech řízení.
K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. 25 Cdo 1802/2002-281, rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3 000 Kč potvrzen, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání stěžovatelů zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 23 Co 6/2002-257 (v rozsahu, ve kterém nabyl právní moci) a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2001, čj. 12 C 316/94-231, podali žalobci u Okresního soudu v Příbrami žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 1 písm. e), §229 odst.1 písm. g), §229 odst. 2 písm. b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Krajský soud v Praze - poté, co Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 7. 12. 2004, čj. 5 C 143/2002-19, řízení o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 23 Co 6/2002-257, vyloučil k samostatnému projednání a co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2005, čj. Ncp 323/2005-26, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 3/2005 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Praze - usnesením ze dne 19. 12. 2005, čj. 36 C 69/2005-91, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2007, čj. 11 Cmo 262/2006-121, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a nařídil soudu I. stupně opravu záhlaví a odůvodnění jeho usnesení v údajích, které se týkají identifikace žalobou napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2009, čj. 21 Cdo 1663/2008-153, řízení o dovolání zastavil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelé podali dovolání, aniž při tomto úkonu byli zastoupení advokátem, dovolání nebylo advokátem sepsáno a stěžovatelé netvrdili, že mají právnické vzdělání. Na výzvu soudu I. stupně stěžovatelé předložili plnou moc pro svého dosavadního zástupce; na základě toho soud I. stupně uvedeného advokáta vyzval, aby předložil jím sepsané dovolání ve smyslu §241 odst. 4 o. s. ř, případně podání, jímž se ztotožní s dovoláním, které sepsali sami účastníci. Zástupce však na výzvu ve stanovené lhůtě (ani do rozhodnutí dovolacího soudu) nijak nereagoval. Stěžovatelé tedy neodstranili nedostatek podmínky dovolacího řízení podle §241 o. s. ř., ačkoliv byli o následcích své nečinnosti poučeni. Nejvyšší soud proto podle §241b a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a zčásti opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení. Usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení je řádně odůvodněno a nelze mu nic vytknout, a to jak z hlediska ústavního, tak i jednoduchého práva. To platí rovněž pro kvalifikaci dovolání jako mimořádného opravného prostředku: argumentace stěžovatelů, že nemůže jít o mimořádný opravný prostředek, neboť o. s. ř. zná jenom opravné prostředky, je zcela lichá. K elementárním základům právní vzdělanosti patří rozlišování opravných prostředků na řádné a mimořádné; kritériem je, zda opravný prostředek umožňuje napadnout pravomocná nebo dosud nepravomocná rozhodnutí. Na základě tohoto kritéria lze mezi mimořádné opravné prostředky v občanském soudním řízení dle platného o. s. ř. zařadit nejen dovolání, ale i žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení; řádným opravným prostředkem je v současnosti toliko odvolání. Ústavní soud považuje za nutné rovněž podotknout, že o této klasifikaci neexistují v judikatuře ani v literatuře jakékoliv spory. Vyšel-li proto dovolací soud ve své úvaze o nutnosti kvalifikovaného právního zastoupení z povahy dovolání coby mimořádného opravného prostředku, nelze v tom spatřovat jakékoliv pochybení.
Stejně tak je nedůvodná námitka vytýkající Nejvyššímu soudu, že nazval nečinnost jejich zástupce nečinností samotných stěžovatelů. Zástupce (jde-li o přímé zastoupení, jež v civilním řízení soudním jako jediné přichází v úvahu), je osoba, která jedná za jiného jeho jménem; právní následky jednání zástupce tak vznikají přímo zastoupenému. Jde-li o zastoupení v procesu, znamená to, že zástupce účastníka na základě plné moci nejen činí jménem tohoto účastníka procesní úkony, ale že účastník nese rovněž nepříznivé následky vyplývající z toho, že zmocněnec určitý procesní úkon neučiní vůbec, nebo jej učiní opožděně. Bylo by absurdní, pokud by kupř. zástupce podal odvolání po uplynutí odvolací lhůty, a přesto by takové odvolání nebylo možno odmítnout pro opožděnost, neboť by zmeškání lhůty zmocněncem nebylo možno považovat za zmeškání samotných odvolatelů. Takový závěr, jak již bylo řečeno, je zjevně absurdní a dostatečně osvětluje i nepřijatelnost argumentace stěžovatelů, jež se ocitá v rozporu se základními principy, na nichž je zastoupení založeno.
Už vůbec pak nelze souhlasit s vývody stěžovatelů stran tvrzené neústavnosti samotného §241 o. s. ř. Ústavní soud vyslovil již v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, že [s]oučasná právní úprava občanského sporného řízení umožňuje aktivní roli účastníků řízení bez zákonem stanovené povinnosti právního zastoupení před soudem prvního a druhého stupně. Účastník vystupuje v řízení před těmito soudy samostatně, má-li za to, že to vyžaduje ochrana jeho zájmů, může se dát v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (mimo jiné advokátem na základě udělené plné moci), nebo mu za splnění zákonem stanovených podmínek může zástupce ustanovit soud. V některých vymezených případech v zájmu efektivního a koncentrovaného průběhu řízení však zákon stanoví povinnost právního zastoupení účastníka řízení. Děje se tak konkrétně i v souvislosti s čerpáním mimořádného opravného prostředku, dovolání, kdy musí být dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání nebo za něho nejedná zaměstnanec, resp. člen s právnickým vzděláním, zastoupen advokátem. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem povinného zastoupení je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání koncipované jako opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů. Při nazírání na právní úpravu povinného zastoupení účastníka v občanském soudním řízení jako celku a v jeho rámci jen v určitém rozsahu případů (dovolatel, pokud sám není právnicky vzdělán anebo za něho nejedná jeho zaměstnanec či člen s právnickým vzděláním, či za stejných podmínek žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů) Ústavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo i v jiných evropských právních řádech, a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí." Ústavní soud nepovažuje za nutné tuto argumentaci dále rozvádět, neboť z ní dostatečně vysvítá neudržitelnost tvrzení, na nichž je údajná protiústavnost §241 o. s. ř. postavena.
Ve zbývající části je ústavní stížnost opožděná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.). Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod závisející na uvážení vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro uvážení zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. K tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06.
Uvedený závěr platí tím spíše i pro souzenou věc, v níž bylo řízení o dovolání, směřující proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci žaloby pro zmatečnost [viz §238a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř.] zastaveno. Zde již nejde ani o odmítnutí dovolání, natož o odmítnutí závisející na úvaze dovolacího soudu: podmínky dovolacího řízení buď splněny jsou, nebo nejsou; prostor pro jakékoliv uvážení zde tedy z povahy věci není.
Z těchto důvodů se lhůta k podání ústavní stížnosti proti v záhlaví označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007 a Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005 a dne 30. 4. 2002, neodvíjí od doručení rozhodnutí o dovolání, ale počítá se standardně dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je zjevné, že z tohoto hlediska je ústavní stížnost opožděná.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení §241 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu