ECLI:CZ:US:2009:1.US.1883.09.1
sp. zn. I. ÚS 1883/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) PaeDr. M. H. a 2) MUDr. P. H. a 3) Ing. V. H., všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2009, čj. 51 Co 611/2008 - 46, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2008, čj. 26 C 167/2008 - 34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení výše uvedených rozhodnutí pro porušení jejich základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Podle stěžovatelů odvolací soud chybně neuložil, ve sporu neúspěšné straně, povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení se zdůvodněním, že vyjádření k odvolání strany ve sporu úspěšné je nehonorovatelným úkonem právní služby, neboť jsou v něm uvedeny stejné argumenty, jaké již byly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na současnou právní úpravu odvolacího řízení však v podstatě nelze v odvolacím řízení dokazovat a tvrdit něco jiného, než co bylo uvedeno před soudem prvního stupně.
Stěžovatelé tak měli povinnost vyjádřit se k odvolání žalobce, jejíž splněním jim vznikly náklady, které jsou po neúspěšném účastníku řízení (žalobci) oprávněni požadovat. Protiprávním rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále "odvolací soud") tak bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že DŘEVOSLOH, nábytkářské družstvo (dále "žalobce"), se žalobou u Okresního soudu v Olomouci domáhal vůči stěžovatelům úhrady částky 379.693,- Kč z titulu zhodnocení pronajatých nebytových prostor stěžovatelů stavebními úpravami. Okresní soud v Olomouci dne 29. 4. 2002, rozsudkem čj. 15 C 358/99, žalobu zamítl z důvodu promlčení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 1. 2003, čj. 40 Co 386/2002 - 81, byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Žalobce se poté, dne 21. 4. 2008, novou žalobou domáhal po stěžovatelích zaplacení částky 220.565,-- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Olomouci, usnesením ze dne 11. 8. 2008, čj. 26 C 167/2008 - 34, řízení zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené, vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 65.255,- Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě dne 29. 4. 2009, usnesením čj. 51 Co 611/2008 - 46, rozhodnutí okresního soudu, ve výroku o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku, potvrdil. Výrokem o nákladech řízení uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelům 19.278,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud především konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení.
Je proto zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé takové jednotlivé rozhodnutí. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl povahu běžného porušení jednoduchého práva, ale charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatelů uplatněných v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé v nákladovém výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo jejich vyjádření k odvolání žalobce s odkazem na jeho "neúčelnost" posouzeno jako nehonorovatelný úkon právní služby.
Podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), v případě, že účastník měl ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti sami citují, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Proto jakkoliv je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku (nález sp. zn. I. ÚS 653/03, ze dne 12. 5. 2004, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nelze přehlédnout, že námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížností, se týkají výkladu podzákonného předpisu, k němuž Ústavnímu soudu nepřísluší zaujímat stanoviska, neboť by tím v rozporu s Ústavou zasahoval do pravomoci obecných soudů. Nesouhlasí-li stěžovatelé s výrokem o náhradě nákladů řízení odvolacího soudu, představuje jejich nesouhlas pouhý odlišný názor na interpretaci podzákonného předpisu obecným soudem, který sám o sobě není způsobilý zasáhnout do jejich základních práv (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 3184/08).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce měl s odvoláním proti nákladovému výroku v převážné části úspěch, a navíc i ke skutečnosti, že vyjádření stěžovatelů k podanému odvolání do výroku o zastavení řízení neobsahuje žádné nové skutečnosti, a bylo tedy neúčelné. Proto náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal podle §142 odst. 2 OSŘ. Ústavní soud nezjistil v jeho postupu pochybení, které by mohlo představovat výše popsané "kvalifikované vady" takové intenzity, jež by ospravedlňovaly zrušení napadeného usnesení. Uplatněný výklad rozhodných procesních ustanovení odvolací soud rovněž adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil a nelze mu upřít racionální základnu a snahu o dosažení účelného a přiléhavého výsledku.
Z výše uvedených důvodů proto I. senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu