ECLI:CZ:US:2009:1.US.1914.09.2
sp. zn. I. ÚS 1914/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zast. JUDr. Janou Kümmelovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 6, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14.9.2007, č.j. 9 C 503/2005-61, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.5.2008, č.j. 26 Co 128/2008-85, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2009, č.j. 25 Cdo 1334/2009-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností ze dne 13.7.2009 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod; současně navrhoval odklad vykonatelnosti rozsudku. Tuto ústavní stížnost adresoval Okresnímu soudu pro Prahu-východ (dále jen "okresní soud"), jemuž byla doručena 14.7.2009. Okresní soud ji odeslal dne 20.7.2009 na adresu Ústavního soudu.
Ze spisu okresního soud Ústavní soud zjistil, že vůči stěžovateli byla podána žaloba o zaplacení 20 000,- Kč s příslušenstvím za neoprávněný odběr elektrické energie. Okresní soud žalobě vyhověl, stěžovatel proti němu podal odvolání, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Proti oběma rozsudkům podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23.4.2009, č.j. 25 Cdo 1334/2009-135, tak, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu I. stupně zastavil, dovolání proti rozsudku soudu II. stupně odmítl jako nepřípustné (vzhledem k tomu, že ve věci šlo o peněžité plnění nepřesahující zákonnou hranici 20 000,- Kč).
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podle §27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je řízení zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Protože Ústavní soud není součástí systému obecných soudů; jeho posláním je kontrola ústavnosti a řízení před ním je řízením odděleným od řízení před obecnými soudy, je lhůta pro ústavní stížnost zachována pouze podáním návrhu Ústavnímu soudu, nikoliv jinému soudu.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku okresního soudu a rozhodnutí o něm (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne7.5.2008, č.j. 26 Co 128/2008-85) nabylo právní moci 7.7.2008 (pozn. rozsudek odvolacího soudu obsahuje správné poučení o nepřípustnosti dovolání). Je proto evidentní, že ústavní stížnost směřující proti uvedeným meritorním rozsudkům byla podána opožděně. Napadá-li stěžovatel též usnesení Nejvyššího soudu, jde také o návrh opožděný, protože usnesení mu bylo doručeno 14.5.2009, a je tak zřejmé, že v zákonem stanovené lhůtě nebyla ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu, ani (s ohledem na procesní povahu této lhůty) podána k poštovní přepravě na jeho adresu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj