ECLI:CZ:US:2009:1.US.1940.08.1
sp. zn. I. ÚS 1940/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 2, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 5. 2006, čj. 6 C 88/2005-138, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2006, čj. 14 Co 342/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, čj. 30 Cdo 3269/2007-215, za účasti Okresního soudu Plzeň-jih, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces, upraveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím svého dovolání; jeho zásadní právní význam spatřuje v tom, že "odvolací soud potvrdil rozsudek soudu nalézacího s odkazem na skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěr bez toho, aniž by se vypořádal se všemi namítanými skutečnostmi, které podle názoru stěžovatelky vyvracejí skutková zjištění učiněná soudy a tím i jejich právní závěry". Dále stěžovatelka poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami; proto Nejvyšší soud měl jeho rozhodnutí zrušit. Dále stěžovatelka poukazuje na vady při zjišťování skutkového stavu, kupř. na vyžádání si výpisu z jejího účtu, na nevěrohodnost svědků atd.
II.
Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Okresního soud Plzeň - jih (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, čj. 6 C 88/2005 - 138, uložil stěžovatelce coby žalované povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti; dále jen "vedlejší účastník") do 3 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 220 000 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, čj. 14 Co 342/2006 - 158, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud považoval ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že stěžovatelka bez vědomí vedlejšího účastníka a zcela neoprávněně dne 18. 2. 2004 (tj. v době, kdy spolu žili ve společné domácnosti) uložila na svůj účet peněžní částku ve výši 220 000 Kč; tato částka přitom byla ve výlučném vlastnictví žalobce. Stěžovatelka tyto peníze vedlejšímu účastníku nadále zadržuje. Na základě toho dospěly soudy obou stupňů k závěru, že tím došlo u stěžovatelky k bezdůvodnému obohacení, které je povinna vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2008, čj. 30 Cdo 3269/2007-215, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla potvrzující rozsudek odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Konstatoval, že stěžovatelka sice v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, avšak z obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl.
III.
Ústavní stížnost je zčásti opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], a zčásti zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti brání Ústavnímu soudu v tom, aby se zabýval námitkami směřujícími proti rozsudkům soudu I. stupně a soudu odvolacího. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) jen v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně o jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.). Ani v případě odmítnutí dovolání jehož přípustnost by přicházela v úvahu toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává - jak konstatoval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 - v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Právě tato situace, jak je patrno z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, nastala i v souzené věci. Stěžovatelka sice v dovolání uvedla důvody, z nichž usuzovala na zásadní právní význam věci, avšak jednalo se o důvody nezpůsobilé, jež se týkaly zjišťování skutkového stavu věci. Závěr Nejvyššího soudu, že takto vymezené dovolací důvody nemohou nastolit otázku zásadního právního významu, je správný a odpovídá §241a odst. 3 o. s. ř., pod nějž lze námitky stěžovatelky podřadit: tento dovolací důvod lze použít jenom v případě, že je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení (§238, §238a o. s. ř.), a nikoliv v případě §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud tedy dovolání stěžovatelky odmítl nikoliv z důvodů závisejících na jeho uvážení, a proto ani nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu I. stupně a soudu odvolacího počítat ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale podle §72 odst. 3 téhož zákona, tedy od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci stěžovatelky dne 27. 11. 2006; byla-li ústavní stížnost podána dne 4. 8. 2008, je to již zjevně po uplynutí šedesátidenní lhůty, vymezené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec tohoto závěru považuje Ústavní soud za nutné poukázat na fakt, že i kdyby ústavní stížnost nebyla v části, v níž směřuje proti rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího, odmítnuta pro opožděnost, nemohla by uspět ani po obsahové stránce. Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů, do nichž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat.
Napadá-li stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, je její ústavní stížnost sice včasná, avšak zjevně neopodstatněná. Závěrům obsaženým v napadeném usnesení nelze z ústavního hlediska nic vytknout, což vyplývá již ze shora uvedených úvah, na něž Ústavní soud odkazuje.
IV.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh odmítl, a to zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pro zjevnou neopodstatněnost. Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. března 2009
František Duchoň
předseda senátu