ECLI:CZ:US:2009:1.US.1956.09.1
sp. zn. I. ÚS 1956/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. A. H., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2009, č.j. 28 Cdo 2223/2007-184, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s.p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ve sporu o určení, že individualizované nemovitosti tvoří ležící pozůstalost po T. H., která se uvolnila smrtí předního dědice J. J. H., a domáhal se jeho zrušení. Ke sporu před obecnými soudy uvedl, že Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 21.9.2006, č.j. 6 C 54/2006-104, jeho žalobě vyhověl, Krajský soud v Českých Budějovicích vyhověl odvolání vedlejšího účastníka, změnil rozsudek soudu I. stupně a stěžovatelovu žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že ve vztahu k výroku odvolacího soudu pod č. I. a II. dovolání zamítl, a ve vztahu k výrokům č. III. a č. IV. dovolání odmítl. Stěžovatel tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol") tím, že došel k závěru, že restituční předpisy vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1.1.1990 podle obecných občanskoprávních předpisů, ačkoliv v jiných skutkově a právně obdobných případech v minulosti stála ustálená judikatura na právní pozici, že samotná existence restitučních předpisů nevylučuje možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů, když v mezidobí nedošlo k žádné změně restitučních ani občanskoprávních předpisů, která by tuto zásadní změnu judikatury odůvodňovala, a k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu tím, že došel k závěru, že restituční předpisy vylučují možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1.1.1990 podle obecných občanskoprávních předpisů, čímž restitučním předpisům přisoudil povahu předpisů vyvlastňovacích bez toho, že by byly splněny podmínky vyvlastnění. V další části návrhu podrobně formuloval svá tvrzení o porušení jeho práv chráněných Úmluvou a Dodatkovým protokolem, zejména s důrazem na polemiku se závěry Ústavního soudu přijatými ve stanovisku sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
Znění příslušných článků Úmluvy a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 14 Úmluvy
Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z napadaného rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal určení, že blíže specifikované pozemky tvoří ležící substituční pozůstalost po T. H., roz. D., která se uvolnila úmrtím předního dědice J. H. Zatímco Okresní soud ve Strakonicích jeho žalobě vyhověl, odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě a že předmětné pozemky nemohou tvořit substituční pozůstalost po zůstavitelce, neboť by se v dané věci jednalo o obcházení restitučních předpisů, zejména speciálního restitučního zákona č. 243/1992 Sb. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11.9.2003, sp.zn. 22 Cdo 1222/2001, v němž zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení obč. zákoníku a ani formou určení práva či právního vztahu, mohla-li uplatnit nárok podle právního předpisu restituční povahy. Dále Nejvyšší soud odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp.zn. Pl.ÚS - st. 21/05, z něhož citoval - kromě jiného - závěr: "Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a dospěl k závěru, že k žádnému takovému porušení nedošlo.
Odborné veřejnosti, a proto i právnímu zástupci stěžovatele je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.2005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názor Nejvyššího soudu v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno: podle §23 zákona o Ústavním soudu jsou jim vázáni všichni soudci bez ohledu na to, že nebyli přítomni při jeho přijímání nebo přímo vyjádřili se stanoviskem nesouhlas v odlišných stanoviscích.Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
František Duchoň
předseda senátu