ECLI:CZ:US:2009:1.US.20.09.1
sp. zn. I. ÚS 20/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 290/2008 ze dne 12. listopadu 2008 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 48 C 288/2003-47 ze dne 13. dubna 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 290/2008 ze dne 12. listopadu 2008, jímž byl ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 48 C 288/2003-47 ze dne 13. dubna 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o určení, že bytová jednotka ve výroku specifikovaná je ve společném jmění Z. M.-P. a V. M. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v podstatě následujících skutečnostech:
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nerozhodly o žalobě na určení, že předmětná bytová jednotka je ve společném jmění manželů tak, jak navrhoval, ale zabývaly se jinými otázkami.
Dále stěžovatel namítal nečinnost Městského soudu v Brně, který odmítl vydat předběžné opatření ohledně způsobu užívání bytu. Ve věci sice rozhodl, ale k odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí krajským soudem zrušeno a Městský soud v Brně, ač stěžovatelem opakovaně vyzván, ve věci nekonal. O předběžném opatření chtěl rozhodovat až při meritorním jednání, kdy stěžovatel ztratil na jeho vydání právní zájem.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a uložil soudu prvního stupně projednat petit žaloby tak, jak byl navržen, a aby rozhodl, zda se bytová jednotka stala nebo nestala součástí společného jmění manželů M.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 48 C 288/2003 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se žalobou domáhal určení, že bytová jednotka č. 538/3 v domě č. p. 538 stojící na parcele č. 907/15 a 907/16, spoluvlastnický podíl o velikosti 3617/71726 ke společným částem domu č. p. 538 a pozemkům p. č. 907/15 a p. č. 907/16, zapsaných na LV č. 2194 pro katastrální území Obřany, vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno - město, je ve společném jmění Z. M. - P. a V. M.
Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 48 C 288/2003-47 ze dne 13. dubna 2006 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neosvědčil naléhavý právní zájem na návrhu na požadovaném určení. Uvedl, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny, a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. Provedeným řízením nebylo prokázáno, že by bez požadovaného určení bylo ohroženo právo stěžovatele nebo že by se jeho postavení stalo nejistým. Městský soud ještě uvedl, že posouzení vlastnických práv k předmětnému bytu by mohlo připadat v úvahu jako předběžná otázka při vypořádání zaniklého společného jmění účastníků rozvodem manželství. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně také rozhodl o návrhu na vydání předběžného opatření spočívajícího ve vydání klíčů od bytu tak, že v důsledku zpětvzetí žalobcem řízení zastavil. Rozhodl i o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 19 Co 290/2008-102 ze dne 12. listopadu 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že stěžovatel, ačkoliv byl soudem právního stupně řádně poučen, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení, že bytová jednotka je v SJM účastníků řízení, tento naléhavý právní zájem neosvědčil. Určovací žaloba stěžovatele neřeší ani bydlení stěžovatele v bytě, neboť v tomto směru je možné žalovat na plnění; pokud se stěžovatel domníval, že byt spadá do společného jmění manželů, mohl žalovat na plnění, a to na vypořádání tohoto společného jmění. I v případě, že lhůta pro vypořádání společného jmění skončila, bylo rovněž možné žalovat jinou žalobou než na určení, že předmětný byt spadá do společného jmění. Stěžovatel však sám upřesnil, že na žádném z uvedených typů žaloby nemá zájem. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení neosvědčil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především podotýká, že stěžovatel přes výzvu k odstranění vad dostatečně nespecifikoval, v čem spatřuje porušení svého základního práva na soudní ochranu. Poněvadž stěžovatel výslovně uvedl, že mu obecné soudy neposkytly soudní ochranu tím, že nerozhodly podle jím navrhovaného petitu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i z toho pohledu, zda stěžovateli nebylo tímto způsobem právo na soudní ochranu odmítnuto. Na základě spisu však dospěl k závěru, že obecné soudy při posouzení žaloby stěžovatele postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, stěžovatele řádně poučily o nutnosti osvědčit naléhavý právní zájem při určovací žalobě, dokonce včetně poučení, jakým způsobem by případně měl svou právní věc vést. Nelze proto usuzovat, že by obecné soudy neposkytly stěžovateli soudní ochranu. Ústavní soud také nemohl spatřovat odepření soudní ochrany v tom, že obecné soudy nerozhodly podle navrhovaného petitu určovací žaloby. Při aplikaci podústavního práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem, je jednoznačný poměr mezi určovací žalobou a žalobou na plnění, která má v občanském soudním řízení přednost. V předmětné věci - tak jak uvedl odvolací soud - bylo na místě domáhat se konkrétního plnění, zejména cestou vypořádání SJM, protože určení, které stěžovatel požadoval, by jeho právní postavení žádným způsobem neřešilo.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zjevně nedošlo.
Pokud stěžovatel namítal nečinnost Městského soudu v Brně, který nerozhodl o jeho návrhu na vydání předběžného opatření, Ústavní soud ani této námitce nemohl přisvědčit. Stěžovatel navrhoval, aby bylo žalované uloženo vrátit jeho osobní věci do předmětného bytu a vydat mu klíče od tohoto bytu. Z předmětného spisu vyplývá, že Městský soud v Brně o návrhu na vydání předběžného opatření řádně ve stanovené lhůtě rozhodl, a to usnesením č. j. 48 C 288/2003-14 ze dne 3. října 2003 tak, že tento návrh odmítl s odůvodněním, že je neurčitý. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 26 Co 805/2003 ze dne 15. prosince 2003 zrušil usnesení soudu prvního stupně v části, jíž stěžovatel požadoval nařízení předběžného opatření, kterým by bylo žalované uloženo vydat mu klíče o předmětného bytu, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části zůstalo odmítací usnesení soudu prvního stupně nedotčené. Ze spisu pak dále vyplývá, že stěžovatel vzal návrh na vydání předběžného opatření týkajícího se klíčů od bytu zpět (č.l. 43). Soud prvního stupně pak v napadeném rozsudku následně rozhodl o zastavení řízení o vydání předběžného opatření. Ústavní soud tedy ani v tomto postupu obecného soudu porušení práva stěžovatele na soudní ochranu neshledal.
Ústavní soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu