ECLI:CZ:US:2009:1.US.2026.09.1
sp. zn. I. ÚS 2026/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) L. Š., b) Ing. E. Š., c) Ing. M. Š., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 12. 2008, čj. 908/45262/2008-91935/2008, a rozhodnutí ministra financí ze dne 26. 5. 2009, čj. 908/45262/2008-106857/2008, za účasti Ministerstva financí jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimž vytýkají porušení svých práv zaručených v čl. 11 odst. 4 a 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s nepřiznáním náhrady za majetek znárodněný podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo financí dne 3. 12. 2008, čj. 908/45262/2008-91935/2008, rozhodlo o nepřiznání náhrady za majetek "firmy" blíže identifikované ve výroku rozhodnutí, znárodněný podle dekretu č. 100/1945 Sb.
Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2009, čj. 908/45262/2008-106857/2008, ministr financí rozklad stěžovatelů zamítl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány procesní předpoklady nezbytné pro její věcné projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, uvedené v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva. V dané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím Ministerstva financí a ministra financí. Stěžovatelé přehlížejí, že v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny lze proti těmto rozhodnutím brojit žalobou, a to v závislosti na soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaze věci buď v režimu části páté o. s. ř. (viz §7 odst. 2 a §244 a násl. o. s. ř.) nebo podle §65 a násl. s. ř. s. Teprve nebude-li v těchto řízeních (včetně řízení o opravných prostředcích) poskytnuta ochrana tvrzeným ústavně garantovaným právům, lze se v souladu se shora uvedeným principem subsidiarity domáhat ochrany ústavní stížností.
Ústavní soud se záměrně nevyjadřuje k otázce, zda v souzené věci mají stěžovatelé postupovat cestou správního nebo civilního soudnictví, neboť řešení této otázky mu zásadně nepřísluší. Již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 Ústavní soud konstatoval, že by "překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných (právo na majetek podle čl. 11, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a dalších Listiny základních práv a svobod). Ta mohou být stejně dobře ochráněna nebo opomíjena jednou i druhou větví současného českého správního soudnictví, přičemž justiční charakter rozhodujících orgánů pochyby nevyvolává." Na tomto principu zdejší soud setrval kupř. i v nedávném plenárním usnesení sp. zn. Pl. ÚS 2/09.
Podstatné tedy je, že proti rozhodnutí ministra financí o rozkladu a jemu předcházejícímu rozhodnutí Ministerstva financí mají stěžovatelé k dispozici prostředek nápravy ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jenž je dle §75 odst. 1 téhož zákona nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (samozřejmě včetně dalších prostředků nápravy v podobě opravných prostředků, jež jsou v příslušném druhu soudnictví k dispozici, tj. kupř. proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě v režimu správního soudnictví by bylo nutno nejprve brojit kasační stížností). Pro úplnost je nutno dodat, že nevystihnou-li stěžovatelé správně soukromoprávní či veřejnoprávní povahu nároku, neznamená to definitivní odepření přístupu k soudu (viz §82 odst. 3, §104b a §104c o. s. ř., §46 odst. 2 až 4 a §72 odst. 3 s. ř. s.).
Na základě výše uvedených skutečností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj