ECLI:CZ:US:2009:1.US.2034.09.1
sp. zn. I. ÚS 2034/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti L. K. a J. K., zastoupených JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 5. 2009 č. j. 18 Co 81/2008-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 31. 7. 2009 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť údajně měla být porušena jejich základní práva, zejména právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny "a čl. 1 a 90 Ústavy, a to konkrétně porušením zásady dvojinstančnosti řízení".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž uvedli, že ve své věci podali dovolání, byť pro jiná pochybení obecných soudů a kopii tohoto dovolání přiložili k ústavní stížnosti. Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Pardubicích, že dovolání zmiňované stěžovateli bylo podáno dne 31. 7. 2009.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Stěžovatelé podali návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně. Posouzení této otázky spadá však do kompetence Nejvyššího soudu a Ústavní soud o ní rozhodovat nemůže před tím, než rozhodl sám Nejvyšší soud. Tak by totiž neoprávněně zasahoval do oprávnění svěřených zákonem Nejvyššímu soudu.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností, přičemž tvrdí, že důvody pro podání obou opravných prostředků se liší. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatelé podali dovolání efektivně. Lze proto uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné.
Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich řádné dovolání neuspělo, budou moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala jak průběh a výsledky dovolacího řízení, tak i řízení jemu předcházejícího.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu), resp. jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj