ECLI:CZ:US:2009:1.US.2037.09.1
sp. zn. I. ÚS 2037/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Plzeňská Teplárenská, a. s., se sídlem Plzeň, Doubravecká 2578/1, zastoupeného Mgr. Ing.Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Úslavská 33, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 1. 2006, čj. 35 C 182/2003 - 324, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2006, čj. 13 Co 203//2006 - 365, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2009, čj. 25 Cdo 1880/2007 - 399, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž označeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci - Lesy České republiky, s. p., 94.528,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Své argumenty proti postupu a rozhodnutím soudů v předmětné věci shrnul do pěti okruhů.
První námitka se týkala nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce.
Další okruh námitek směřoval proti právním závěrům obecných soudů ve věci samotné existence škody. Stěžovatel má za to, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by na straně žalobce skutečně ke vzniku jakékoliv škody došlo. Soudy jen převzaly žalobcovo tvrzení za důkaz.
Právní závěry soudů ve věci promlčení žalovaného nároku považuje za jsoucí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a za řádně neodůvodněné. Podle stěžovatele, nárok uplatněný žalobcem je promlčen v důsledku uplynutí objektivní i subjektivní promlčecí lhůty. Navíc, tento nárok není ve vztahu příčinné souvislosti s provozní činností stěžovatele v roce 1999, neboť tvrzená škoda vznikla až v letech pozdějších.
Podle názoru stěžovatele se soudy rovněž řádně nezabývaly jeho námitkou, týkající se rozporu nároku žalobce s dobrými mravy. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo de facto rozhodnuto o uložení povinnosti, kterou stěžovatel již řádně plní na základě povinnosti hradit poplatky za znečišťování ovzduší podle §17 zákona č. 309/1991 Sb., resp. §19 zákona č. 86/2002 Sb. Oba zákony upravují povinnost hradit poplatky, které jsou příjmem České republiky. Je zde tedy jednota v osobě vlastníka lesních porostů ve správě žalobce a příjemce uvedených poplatků. Stěžovatel sice uznal, že uvedené poplatky mají charakter správních poplatků, ale navrhl opustit striktně pozitivistické chápání právní úpravy. Povinnost hradit správní poplatky je zákonem speciálně upravená povinnost k paušalizované náhradě škody, vznikající v důsledku vypouštění škodlivých látek do ovzduší. Tato náhrada směřuje přímo vlastníkovi předmětných lesních porostů - České republice. Poplatky jsou stanoveny výpočtem proto, že skutečnou škodu způsobovanou emisemi nelze za dnešního stavu poznatků exaktně stanovit.
Jako řádně neodůvodněné shledal stěžovatel i právní závěry soudů při rozhodování o jeho podílu na náhradě škody bez předcházejícího zjištění škody celkové. Je teoreticky vyloučeno rozhodnout o podílu na náhradě celkové škody, aniž by tato celková škoda byla soudem zjištěna. Soudy uložily stěžovateli nahradit peněžní částku, představující jeho podíl na náhradě škody stanovený výpočtem prostřednictvím znalci zpracované rozptylové studie, aniž by zároveň v průběhu řízení zjistily nebo znaly škodu celkovou. Bez zjištění celkové škody nelze rozhodovat o povinnosti k náhradě podílu na její části, a to ani za použití volné úvahy ve smyslu §136 OSŘ.
Stěžovatel tedy spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že soudy řádně a vyčerpávajícím způsobem neodůvodnily svá rozhodnutí, neodůvodnily vztah mezi jejich skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. Jejich právní závěry jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Při hodnocení důkazů a na jejich podkladě dospěly ke skutkovým závěrům, o kterých hodnocené důkazy nic nevypovídaly. Zcela důvěřovaly závěrům znalce, čímž popřely zásadu volného hodnocení důkazů.
II.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, čj. 35 C 182/2003 - 324, uložil žalovanému stěžovateli zaplatit žalobci, státnímu podniku Lesy České republiky, částku 94.528,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že stěžovatel je provozovatelem zdrojů emisí, které vypouští v rámci své provozní činnosti. Za škodu způsobenou provozní činností odpovídá podle §420a odst. 1 písm. b) ObčZ. Aktivní věcná legitimace žalobce vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku a z rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 11. 12. 1991, o založení organizace Lesy České republiky, s. p., takže právo hospodaření k lesům žalobce má. Skutečnost, že na lesních porostech, k nimž žalobce vykonává právo hospodaření, vznikla škoda v příčinné souvislosti s provozní činností stěžovatele byla prokázána v řízení provedenými znaleckými posudky. Při určení výše nároku okresní soud postupoval podle §136 OSŘ, když dospěl k závěru, že tento postup je jediným možným postupem pro spravedlivé rozhodnutí této věci za situace, kdy není pochyb, že k vypouštění exhalací dochází a škodlivý účinek na lesní porosty nelze pominout.
Výslech stěžovatelem navržených svědků okresní soud neprovedl pro jejich nadbytečnost a ze stejných důvodů neprovedl revizní znalecký posudek. Námitku promlčení vznesenou stěžovatelem neuznal za opodstatněnou, neboť škoda vzniklá v roce 2000 mohla být vyčíslena až po 31. 12. 2000, dvouletá subjektivní promlčecí doba uplynula 31. 12. 2002, přičemž žaloba byla podána dne 5. 12. 2002. K námitce stěžovatele, týkající se rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, okresní soud uvedl, že je třeba odlišovat odpovědnost za škodu ve smyslu občanského zákoníku a veřejnoprávní povinnost ve smyslu §21 zákona č. 289/1995 Sb. a zákona č. 309/1991 Sb. Obě povinnosti stojí vedle sebe, přičemž příjemcem poplatku na základě veřejnoprávní povinnosti je stát, zatímco osobou oprávněnou žádat náhradu škody je osoba, která má právo hospodaření k lesům.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, čj. 13 Co 203/2006 - 365, rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který řádně posoudil, a s jeho závěry se odvolací soud ztotožnil. Dále uvedl, že stěžovatel v odvolání uplatňoval argumenty, které vznesl již v řízení před soudem prvního stupně. Uzavřel, že žádnou z námitek stěžovatele, uplatněnou v odvolání, nelze shledat důvodnou.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, usnesením ze dne 11. 3. 2009, čj. 25 Cdo 1880/2007 - 399, dovolání stěžovatele odmítl. Velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem se zabýval všemi argumenty stěžovatele, odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se k námitkám stěžovatele přímo vztahuje. Poté dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Proto dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, protože v řízení nebyla řešena otázka zásadního právního významu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů všech stupňů, a to zcela shodnými argumenty, jak je stěžovatel uplatnil již v řízení před těmito soudy. Jeho ústavní stížnost je tak jen výrazem neochoty respektovat rozhodnutí obecných soudů. Nutno poukázat na skutečnost, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy této republiky, které se všemi jeho argumenty podrobně zabývaly. V podrobnostech nelze než odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí a na argumenty v nich vyložené.
Stěžovatel tedy staví Ústavní soud jen do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení mu však nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nemůže obstát. Všechny obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, která zakotvují právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu