ECLI:CZ:US:2009:1.US.2054.09.2
sp. zn. I. ÚS 2054/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. Š., zast. JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.7.2009, č.j. 7 Co 1594/2009-44, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17.4.2009, č.j. 2 C 65/2009-27, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a H. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, byť opakovaně nesprávně označeného jako Krajský soud v Ostravě, včetně plné moci, (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") se snahou prokázat, že soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní ústavní práva, a to zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy ČR, dále jen "Ústava") a základních práv (čl. 4 Ústavy) jednotlivce, dále právo na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což ve svém důsledku mělo zapříčinit porušení základního práva stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a dále čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Napadenými rozsudky byla zamítnuta jeho žaloba vůči vedlejší účastnici, kterou se domáhal, aby jí byla uložena povinnost zaplatit mu částku 15 499,- Kč spolu s příslušenstvím. Do bodu 2. ústavní stížnosti zařadil stěžovatel text vybraných článků Listiny, Dodatkového protokolu a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z větší části odlišných od těch ustanovení, která vypočetl v předchozím odstavci. Ke konkrétním důvodům ústavní stížnosti uvedl, že oba nalézací soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že postoupením pohledávky ze 26.11.2008 nedošlo mezi účastníky smlouvy k přechodu všech práv postupitele na postupníka - stěžovatele, protože oba přehlédly ustanovení čl. 3.2. smlouvy, v němž se strany dohodly, že s postoupenou pohledávkou přechází na postupníka všechna práva a povinnosti s ní spojené, včetně jejího zajištění. Oba soudy rozhodly, že stěžovatel není oprávněn a není vlastníkem všech práv a povinností, tj. že není oprávněn dodatečně požadovat dlužné nájemné po nájemci. Podle stěžovatele tak obecné soudy v České republice nectí komunitární právo, včetně jeho zásad, které jsou jeho imanentní součástí, proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Žalobou doručenou okresnímu soudu dne 15.12.2008 se stěžovatel domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 15 499,- Kč s příslušenstvím, přičemž svůj požadavek odůvodňoval tvrzením, že je vlastníkem pohledávky vůči P. V., a to podle platebního rozkazu téhož soudu; tuto pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky a dlužník byl a je manželem vedlejší účastnice. Dlužná částka vznikla z důvodu neuhrazení nájemného za pronájem bytu, který užívali manželé P. V. a stěžovatelka, proto je stěžovatelka též zodpovědná za úhradu dlužného nájemného, o kterém bylo soudem rozhodnuto. Okresní soud provedeným dokazováním zjistil, že právní předchůdce stěžovatele uzavřel s P. V. nájemní smlouvu k bytu, který však nájemné řádně nehradil. Proto původní pronajímatel podal návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení dlužného nájemného, jeho návrhu bylo vyhověno; tuto, přesně specifikovanou, pohledávku vůči P. V. (nikoliv vůči vedlejší účastnici) pak postoupil stěžovateli. Za této situace dospěl k závěru, že stěžovatel nemá pohledávku proti manželce dlužníka, byť byla společnou nájemkyní bytu. Proti rozsudku I.stupně podal stěžovatel odvolání, krajský soud dospěl k závěru, že není důvodné, proto prvostupňový rozsudek potvrdil. K podstatě věci dodal, že bylo na původním pronajímateli, zda nárok na zaplacení dlužného nájemného uplatní vůči oběma manželům nebo pouze proti některému z nich. Konstatoval, že tento pronajímatel postoupil stěžovateli výhradně pohledávku vůči P. V., pohledávku vůči vedlejší účastnici nikoliv (takové postoupení nelze dovodit ani z článku III. bod 3.2. smlouvy o postoupení pohledávky, pohledávka vůči vedlejší účastnici není právem ani povinností spojenou s postoupenou pohledávkou, nejde ani o zajištění postoupené pohledávky). Připomenul, že jde o solidární závazek manželů ve smyslu §145 odst. 3 obč. zákoníku, přičemž ustanovení §524 a násl. obč. zákoníku nevylučuje postoupení pohledávky pouze vůči jednomu ze solidárních dlužníků.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozsudky obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Předně, Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, neboť tato ustanovení neobsahují samostatné individuální základní právo, dovolávat se jich lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se žalobou přiznání svého nároku. Je však notorietou, že úspěch žaloby předpokládá, kromě naplnění procesních podmínek, též existenci hmotněprávního nároku, tj. aktivní věcnou legitimaci. V posuzované věci je však evidentní, že žádným takovým nárokem v době rozhodování obecných soudů stěžovatel nedisponoval. Obecné soudy učinily adekvátní právní závěry o rozsahu cedovaných práv (není proto pravdou stěžovatelovo tvrzení, že soudy přehlédly ustanovení čl. 3.2. smlouvy) a o postavení manželů v rámci společného závazku. K tomu Ústavní soud dodává, že u společných závazků je třeba důsledně rozlišovat jejich povahu, zejména solidaritu a korealitu. Přitom ze stěžovatelových podání plyne, že v nich nejsou tyto principy respektovány. Jestliže stěžovatel nedisponoval příslušným majetkovým právem, nemohlo ani dojít k zásahu do základních práv chráněných v čl. 11 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu