ECLI:CZ:US:2009:1.US.2107.09.1
sp. zn. I. ÚS 2107/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SCA Packaging Česká republika, s. r. o., se sídlem Jílové u Děčína, Teplická 109, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 2009, čj. 36 Co 397/2008 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení výroku III. shora označeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, protože jím mělo být porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Liberci, dvěma samostatnými žalobami, domáhala po žalované společnosti MOCCA, spol. s. r. o., zaplacení žalovaných částek. Vzhledem k tomu, že žalovaná obě žalované částky zaplatila, stěžovatelka vzala svou žalobu v tomto rozsahu zpět a poté požadovala jen úrok z prodlení a smluvní pokutu. Okresní soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 415,40 Kč (výrok I.) a zamítl její návrh na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.570,- Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 24.838,- Kč.
Po odvolání obou účastníků sporu odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku okresního soudu a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 443,80,- Kč, potvrdil výrok II. a změnil výrok III. tak, že žalované uložil zaplatit stěžovatelce náklady řízení před okresním soudem. ve výši 12.583,30 Kč. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Ke změně výroku soudu prvního stupně odvolací soud přistoupil poté, co shledal, že soud prvního stupně náklady řízení nesprávně vyčíslil. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal při rozhodování o nákladech řízení v prvním stupni důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v tom, že žalovaný zaplatil stěžovatelce požadované jistiny ještě předtím, než mu byla doručena žaloba. Z tohoto důvodu aplikoval ustanovení 150 OSŘ a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 1/2, tedy ve výši 12.583,- Kč.
Stěžovatelka považuje aplikaci §150 OSŘ při stanovení výše nákladů řízení za výraz libovůle odvolacího soudu. Tvrdí, že odvolací soud se nezabýval poměry účastníků ani okolnostmi, jež vedly k soudnímu uplatnění jejího nároku. Argumentuje přitom odbornou literaturou a judikaturou Ústavního soudu (konkrétně nálezy sp. zn. I. ÚS 1671/08, I. ÚS 2862/07 a II. 814/08). Výraz libovůle spatřuje stěžovatelka i v rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání práva na náhradu dvou režijních paušálů po 300,- Kč za vyjádření k odporům žalované a náhradu dvou režijních paušálů za částečné zpětvzetí žaloby.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za předpokladu, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Zásah Ústavního soudu je odůvodněn jen v případech výrazných excesů, jako např. extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, v jehož důsledku by došlo k porušení ústavně zaručených práv. K takovému excesu však v dané věci nedošlo. Z tohoto důvodu nejsou také relevantní odkazy stěžovatelky na uvedené nálezy Ústavního soudu.
V posuzované věci je podstatou ústavní stížnosti polemika stěžovatelky se způsobem aplikace zákonných a podzákonných předpisů odvolacím soudem, který ovšem své rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnil. Nejedná se tedy o případ libovůle v rozhodování obecného soudu, jak se snaží doložit stěžovatelka v ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že v obdobné věci téže stěžovatelky již vícekrát zdůraznil, že pokud stěžovatelka nesouhlasí se způsobem výpočtu nákladů řízení tak, jak ji provedl odvolací soud, představuje její nesouhlas pouhý odlišný názor na interpretaci podzákonného předpisu obecným soudem. Odlišný právní názor, než jaký zastává stěžovatelka, není v žádném případě sám o sobě způsobilý zasáhnout do jejích základních práv (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3184/08 či sp. zn. IV. ÚS 3185/08).
Za uvedených okolností Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu shora citovaných ustanovení OSŘ, což vlastně stěžovatelka požaduje, ani přehodnocovat důvody, které vedly odvolací soud k napadenému výroku o nákladech řízení. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelky a Ústavní soud neshledal nic, co by ústavní stížnost stěžovatelky posouvalo do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu