ECLI:CZ:US:2009:1.US.2183.08.1
sp. zn. I. ÚS 2183/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele LIVE GREEN AREA, družstva, se sídlem ve Starém Městě pod Sněžníkem, Kosmonautů 89, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem AK v Ústí nad Labem, ul. Kramoly 39, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20. července 2006 č. j. 9113/170/2005 ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu v Šumperku ze dne 11. května 2005 č. j. 61622/05/398980/0107 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2007 sp. zn. 22 Ca 343/2006 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2008 sp. zn. 9 Afs 207/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel výše označená rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdil, že dosavadní postup správních orgánů i správních soudů byl v rozporu s čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1, odst. 2 a násled. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a těmito normami dané principy práva na ochranu práv a spravedlivý soudní proces byly porušeny. Rozhodnutím Finančního úřadu v Šumperku nebyla povolena obnova řízení ukončeného platebním výměrem ze dne 11. května 2005 č. j. 61622/05/398980/0107 na odvod ve výši 2.258.299,- Kč za porušení rozpočtové kázně dle §44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech").
Stěžovatel má zato, že dosavadní, výše označená rozhodnutí úřadů i správních soudů v jeho věci jsou výsledkem interpretace a aplikace právních závěrů, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž učiněné interpretace i aplikace práva vybočují z mezí ústavnosti. Došlo tak k voluntaristické interpretaci příslušného ustanovení právního předpisu. Tím je výsledné řešení v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a současně jde o přepjatý formalismus i s ohledem na kontext ostatních kroků státu vůči stěžovateli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh jednání před obecnými soudy i státními orgány a zopakoval námitky uplatněné v odvolacím řízení, přezkumném řízení před soudem i v kasační stížnosti. Popsaný stav je podle přesvědčení stěžovatele v rozporu se zásadami právního státu, státní orgány postupovaly příliš formalisticky, nerespektovaly vůbec skutkové okolnosti a stěžovatel se dostal do bezprávného podřízení vůči státní moci. Stěžovatel se dovolává zásahu Ústavního soudu, neboť se tak jeho postavení dostalo do postavení neslučitelného s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a proto navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
II.
Ústavní soud při projednání a rozhodnutí věci vycházel z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, z nichž zjistil následující:
Stěžovateli byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Zemědělské agentury v Šumperku (dále jen "MZ") ze dne 29. června 2001 č. j. 345/2001-2165, dle ustanovení §14 odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech a ustanovení §2 odst. 1 nařízení vlády č. 505/2002 Sb., poskytnut jednak vyrovnávací příspěvek ve výši od 5 613 457,- Kč do 8 493 530 Kč a jednak dotace ve výši 8 387 893 Kč. V rozhodnutí bylo konstatováno, že případné zálohy a konečná výše sazby vyrovnávacího příspěvku budou stanoveny dodatečně. Vyrovnávací příspěvek byl při tom stěžovateli poskytnut v rámci programu pomoci méně příznivým oblastem podle ustanovení §9 nař. vlády č. 505/2000 Sb., a dotaci stěžovatel obdržel v rámci agroenvironmentálního programu. Dne 9. července 2001 vydalo MZ doplněk č. 1 k výše uvedenému rozhodnutí, jímž stanovilo výši zálohy na vyrovnávací příspěvek v částce 5 613 457 Kč a na dotaci v částce 5 032 735 Kč. MZ provedlo u stěžovatele dne 2. listopadu 2001 kontrolu plnění podmínek rozhodných pro použití finančních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, při které bylo zjištěno obhospodařování stěžovatelem v rozporu s podmínkami nař. vlády č. 505/2000 Sb.
MZ dne 13. listopadu 2001 vydalo rozhodnutí, kterým změnilo svoje původní rozhodnutí ze dne 29. června 2001 tak, že stěžovateli přiznalo příspěvek ve výši 0,- Kč. MZ doplnilo své rozhodnutí ze dne 29. června 2001 tak, že stěžovateli rozhodnutím ze dne 27. listopadu 2001 předepsalo k vrácení 2 258 299,- Kč a současně určilo, že mu zbývá doplatit částku 0,- Kč.
Obě tato následná rozhodnutí (dále jen "dodatečná rozhodnutí MZ"), stěžovatel napadl žalobami podanými k Vrchnímu soudu v Praze. S ohledem na skutečnost, že řízení před Vrchním soudem v Praze nebyla skončena do 31. prosince 2002, byly postoupeny Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení [§132 zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, v platném znění (dále jen "s. ř. s."), část třetí hlava druhá díl první]. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2004 č. j. 6 A 6/2002-65 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2004 č. j. 5 A 6/2002-57, byla rozhodnutí MZ zrušena pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti.
Na základě podnětu MZ zahájil správce daně dne 7. května 2002 u stěžovatele kontrolu použití prostředků státního rozpočtu, poskytnutých MZ dle §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Při daňové kontrole vycházel ze zjištění uvedených v protokolu o kontrole plnění podmínek pro poskytnutí finančních prostředků provedené MZ.
Ve zprávě o výsledku kontroly č. j. 59151/02/398980/107 ze dne 20. května 2002 (protokol ze dne 20. května 2002 č. j. 59152/02/398980/0107) správce daně výslovně uvedl, že kontrolou bylo zjištěno, že stěžovatel nedodržel podmínky pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, čímž došlo k porušení rozpočtové kázně, která má za následek neoprávněné použití prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu s důsledky dle §44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech. Následně správce daně vydal dne 22. května 2002 platební výměr č. 63699/2002 na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým stěžovateli uložil odvést do státního rozpočtu daň ve výši 2 258 299 Kč. Stěžovatel se vzdal práva na odvolání podáním ze dne 4. června 2002 proti tomuto platebnímu výměru.
Stěžovatel dne 19. srpna 2004 požádal správce daně o obnovu řízení ukončeného výše uvedeným platebním výměrem ze dne 22. května 2002 (platební výměr č. 63699/2002 č. j. 63699/02/398980107, na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým stěžovateli uložil do státního rozpočtu daň ve výši 2 258 299 Kč), a to z důvodu ustanovení §54 odst. 1 písm. a) a c) daňového řádu.
Jak správce daně (Finanční úřad v Šumperku č.j. 61622/05/398980/0107 ze dne 11. května 2005) tak odvolací orgán (Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutí ze dne 20. července 2006 č.j. 9113/170/2005), neshledaly naplnění zákonem stanovených podmínek pro obnovu řízení a žádost o obnovu řízení byla zamítnuta.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. září 2007 (22 Ca 343/2006-40) žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. června 2008 (9 Afs 207/2007-73) zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jimiž byla zamítnuta žádost o obnovu řízení.
III.
Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných/správních soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Zásadně mu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí a přehodnocovat dokazování provedené těmito soudy; do činnosti obecných/správních soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel shodné námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, proto se Ústavní soud zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
Nejvyšší správní soud věnoval věci stěžovatele patřičnou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu; z jeho rozhodnutí je jednoznačně patrno, že se zabýval všemi body uplatněnými v kasační stížnosti. Vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu se s. ř. s. a rozhodnout jinak ani nemohl. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením soudu nemůže sám od sebe znamenat nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Dále k námitce stěžovatele týkající se nesouhlasu s postupem správce daně je třeba podotknout, že pokud se stěžovatel domníval, že se žádného porušení rozpočtových pravidel nedopustil, měl možnost se proti takovému postupu účinně bránit. Stěžovatel mohl zpochybnit zjištění správce daně, navrhnout jeho další doplnění, využít ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu, a navrhnout další důkazy, které by mohly pochybnosti správce daně vyvrátit. Skutečnost, že se stěžovatel proti závěrům správce daně a způsobu jejich zjištění nebránil, a to jak ve fázi daňové kontroly, tak následně, když se vzdal práva na odvolání, tímto jednáním znemožnil i případný soudní přezkum. Nelze než přisvědčit závěru Nejvyššího správního soudu, jenž dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji rozsudkem zamítl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah soud při posuzování kasační stížnosti vycházel a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Ústavní soud se nemůže opakovaně zabývat všemi námitkami stěžovatele už jen s ohledem na princip subsidiarity. Bez ohledu na to však Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatele nemíří do práva ústavního, ale výlučně směřuje do hodnocení jím předložených důkazů z hlediska prokázání tvrzených skutečností. Obsah napadených rozhodnutí svědčí o opaku - věcí se obecné soudy detailně zabývaly, se všemi námitkami stěžovatele se náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily a lze na ně odkázat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň v. r.
předseda senátu