ECLI:CZ:US:2009:1.US.2219.09.1
sp. zn. I. ÚS 2219/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., zastoupené opatrovnicí Amálií Pinkavovou, právně zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, směřující do trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 9/2004, a proti jejímu opakovanému předvádění do Fakultní nemocnice v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti I. P. (dále jen "stěžovatelka") navrhla vydání nálezu, kterým by Ústavní soud v bodě I. vyslovil, že "v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 53 T 9/2004, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na osobní svobodu a na ochranu zdraví zaručené Listinou základních práv a svobod (čl. 8 a čl. 31 Listiny) a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod" (dále jen "Úmluva") a v bodě II. rozhodl, že "Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (stěžovatelkou nesprávně uvedeno Krajskému soudu v Olomouci) se zakazuje, aby opakovaným předváděním obžalované do Fakultní nemocnice v Olomouci pokračoval v zasahování do práv stěžovatelky na osobní svobodu, ochranu zdraví a spravedlivý proces".
U Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") je pod sp. zn. 53 T 9/2004 vedeno trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Řízení je dlouhodobě přerušeno pro zdravotní potíže na straně stěžovatelky. Aktuálně se zkoumá, zda je schopna nařízení observace ve Fakultní nemocnici v Olomouci, která již v minulosti znalecký posudek na stěžovatelku vypracovala. Vzhledem k předloženým znaleckým posudkům obhajoby, soud prvního stupně, opatřením ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 53 T 9/2004, rozhodl o doplnění předchozího posudku ústavu, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie.
Stěžovatelka považuje celé trestní řízení od počátku za nezákonné. Žádné okolnosti neprokazují její úmysl ve vztahu k trestnému činu uvedenému v obžalobě. Vždy jednala na základě a v intencích udělené plné moci, přičemž v soudním spise se nenachází originál listiny, která byla zabavena při domovní prohlídce a prokazuje nevinu stěžovatelky - tzv. "Závazná smlouva k udělení plné moci I. P. na 25 ks obrazů ze dne 20. 10. 2002", která byla nedílnou součástí "plné moci na zprostředkování a prodej 3 ks obrazů" ze dne 23. 10. 2002.
Po prostudování ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a ve zbývající části je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, tzn. na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Pokud nebylo řízení vedené před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) pravomocně skončeno podle daných procesních předpisů (v této věci podle trestního řádu) a stěžovatel v rámci tohoto řízení nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, není z ústavněprávního hlediska dán důvod pro zásah Ústavního soudu. Je totiž plně v kompetenci obecných soudů, aby se v rámci instančního přezkumu zabývaly vznesenými námitkami v řízení, které bude před nimi probíhat a stěžovatelkou tvrzená porušení jejích práv jako obviněné (zejména porušení práva na spravedlivý proces) posoudily v rámci konečného rozhodnutí věci v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Teprve po úplném vyčerpání všech procesních prostředků může Ústavní soud posuzovat, zda případná procesní pochybení obecných soudů mohla vést k porušení ústavně zaručených práv.
Jinými slovy, trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí, a který průběžně kontrolují, jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení, v daném případě soudy. Ústavní soud považuje ingerenci do postupu a rozhodování obecných soudů před pravomocným skončením trestního řízení, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností (např. vzetí do vazby), za nepřípustnou.
Proto se Ústavní soud nemohl zabývat argumenty stěžovatelky o její nevině, o nezákonnosti trestního řízení a námitkami proti závěrům znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, neboť zásah Ústavního soudu do činnosti ve věci rozhodujících soudů není, s ohledem na uvedené, v daném stadiu trestního řízení namístě. Své námitky bude stěžovatelka moci uplatnit v trestním řízení probíhajícím před obecným soudem. Proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná. Pro úplnost je nutno doplnit, že rozhodovací činnost Ústavního soudu v tomto směru je stěžovatelce dobře známa z jejích předchozích ústavních stížností (sp. zn. III. ÚS 816/09 a sp. zn. II. ÚS 184/09), napadajících stejnou trestní věc.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzený jiný zásah do jejích práv, kdy navrhla zakázat soudu prvního stupně její opakované předvádění do Fakultní nemocnice v Olomouci pro porušení principů zakotvených v čl. 8 a čl. 31 Listiny, Ústavní soud shledal tato tvrzení prima facie zjevně neopodstatněnými, neboť z argumentace ústavní stížnosti nelze dovodit jakýkoliv náznak takového porušení.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového zásahu orgánu přitom nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Je tedy nutné posuzovat i aktuální vývoj daného řízení.
Ani petit ústavní stížnosti ani její odůvodnění neobsahuje údaje o tom, zda a kdy měla být či byla stěžovatelka k vypracování znaleckého posudku předvedena. K ústavní stížnosti byl pouze přiložen, aniž by byl petitem ústavní stížnosti napaden, příkaz soudu prvního stupně ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 53 T 9/2004, k předvedení stěžovatelky k nařízené observaci dne 13. 8. 2009. Proto Ústavní soud vycházel z označeného příkazu, neboť nelze obecnému soudu bez dalšího do budoucna zakázat, aby v případě zákonem stanovených podmínek vydal další příkaz k předvedení. K označenému příkazu je pro úplnost nutno dodat, že byl sice vydán dne 6. 8. 2009, jak v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka, avšak realizace jejího předvedení byla naplánována na den 13. 8. 2009, tj. až po rozhodnutí soudu prvního stupně o námitkách stěžovatelky proti jeho opatření o doplnění posudku ústavu.
Podle §90 odst. 2 TrŘ může být obviněný předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména když se skrývá nebo nemá stálé bydliště. Je-li v citovaném ustanovení použito slova "zejména", je nepochybné, že není vyloučen i jiný důvod k předvedení, je-li provedení vyšetřovacího úkonu nebytné k úspěšnému provedení trestního řízení. Ustanovení §2 odst. 4 TrŘ totiž ukládá orgánům činným v trestním řízení mj. postupovat z úřední povinnosti, projednávat trestní věci co nejrychleji. Předvedení je tedy prostředkem k zajištění účasti obviněného v trestním řízení.
Dotazem u soudu prvního stupně bylo zjištěno, že uvedený příkaz k předvedení nebyl realizován, neboť policii se nepodařilo stěžovatelku k nařízené observaci do Fakultní nemocnice v Olomouci předvést. Proto nebyla realizována ani samotná observace a příkaz pozbyl platnosti a účinnosti. To znamená, že stěžovatelkou tvrzený "jiný zásah orgánu veřejné moci", spočívající v jejím předvedení do Fakultní nemocnice v Olomouci, v současné době již odezněl (netrvá, není aktuální) a zásah Ústavního soudu z logiky věci nepřipadá v úvahu.
Pro úplnost je nutno dodat, že by bylo v rozporu se subsidiárním charakterem řízení o ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud měl vstupovat do probíhajících řízení jako orgán průběžného dozoru nad obecným soudem a prověřovat konkrétní okolnosti jednání stěžovatelky, mařící úspěšné provedení trestního řízení, jestliže ani ona sama neuvedla žádnou konkrétní skutečnost nasvědčující tomu, že postup soudu prvního stupně byl v rozporu se zákonem nebo články Listiny a Úmluvy, na něž v ústavní stížnosti odkazuje.
Ve vztahu k případné observaci, tj. pozorování stěžovatelky ve zdravotnickém zařízení pro potřeby vyšetření duševního stavu a vypracování znaleckého posudku, Ústavní soud dodává, že nelze považovat za ústavně nesouladný postup obecného soudu, který za situace, kdy má být vyhotoven ústavní znalecký posudek, k němuž je nutné vyšetření obviněného, který se vyšetření nechce podrobit, nařídí, aby byl obviněný pozorován ve zdravotnickém zařízení podle §116 odst. 2 TrŘ a za tím účelem, pokud jsou pro to splněny zákonné podmínky (§90 odst. 2 TrŘ), jej nechal k observaci předvést. Jestliže tedy obviněný svým postupem vytvoří procesní situaci, kdy je nutné, s ohledem na legitimní veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, nařídit jeho pozorování ve zdravotnickém zařízení (§116 odst. 2 TrŘ), jde o legitimní zásah do základních práv obviněného podle čl. 8 Listiny. Toto základní právo, stejně jako všechna ústavně zaručená práva, nejsou bezbřehá a ničím neomezitelná. Je na ně třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami a s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, která se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 333/05). Je pravdou, že trestní represe ve všech fázích trestního stíhání může znamenat určité omezení základních práv. Z toho však nelze přímo dovozovat její neústavnost.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu