ECLI:CZ:US:2009:1.US.2246.08.1
sp. zn. I. ÚS 2246/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1348/2006-499 ze dne 25. června 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 681/2005-474 ze dne 11. května 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 7 C 158/98-430 ze dne 7. září 2005, ve znění doplňujícího rozsudku 7 C 158/98-460 ze dne 21. února 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1348/2006-499 ze dne 25. června 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 681/2005-474 ze dne 11. května 2006, kterým byl v části výroku I, pokud jde o uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 62.850,70 Kč a o zaplatit příslušenství 16% úrok z prodlení z částky 72.199,90 Kč od 25. 4. 1998 do zaplacení, potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 7 C 158/98-430 ze dne 7. září 2005, ve znění doplňujícího rozsudku 7 C 158/98-460 ze dne 21. února 2006. V části výroku I se tento rozsudek změnil tak, že byl zamítnut návrh na zaplacení 16% úroku z prodlení z částky 72.199,90 za den 24. 4. 1998. Ve výroku III a IV byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 62.850,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od 24. 4. 1998 do zaplacení a 16% úrok z částky 9.349,20 Kč od 24. 4. 1998 do zaplacení. Okresní soud dále zamítl žalobu co do částky 16.466,10 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení a do 16% úroku z prodlení z částky 62.850,70 Kč od 17. 2. 1997 do 23. 4. 1998 a do 16% úroku z prodlení z částky 9.349,20 Kč za období od 17. 2. 1997 do 23. 4. 1998. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 40.334,80 Kč a nahradit náklady státu ve výši 11.765,60 Kč, žalobci byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu částku 5.899,50 Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu dobré pověsti a dobrého jména spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel k věci samé uvedl, že nejdříve byl žalobcem žalován o částku 99.306,40 Kč s úroky z prodlení. Okresní soud v Ústí nad Labem žalobě vyhověl co do částky 86.666,- Kč s příslušenstvím a věc posoudil tak, že byla uzavřena smlouva o dílo a stěžovatel měl zaplatit cenu za dílo. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadený rozsudek zrušil ohledně částky 79.316,80 Kč a ohledně úroků z prodlení a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dovodil, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo a že je na žalobci, aby prokázal, které práce provedl a jaká byla obvyklá cena těchto prací. Okresní soud přibral do řízení znalce.
Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto bodu došlo k zásadnímu zlomu celého sporu, protože znalec zaujal vůči němu nepřátelský a neprofesionální postoj. Stěžovatel opakovaně poukazoval na nesprávnost postupu znalce a namítal, že ustanovený znalec je znalcem z oboru silnoproudé elektrotechniky, zatímco ve věci se jedná o elektrotechniku slaboproudou.
Následným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 27.458,30 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu s tím, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou podjatosti znalce; dále uvedl, že znalec může podat posudek v rámci oboru, pro který byl jmenován, a to přes to, že má dostatečné odborné znalosti a zkušenosti k tomu, aby zadaný úkol splnil. Soud prvního stupně jmenoval revizního znalce a následným rozsudkem ze dne 7. 9. 2005 žalobě co do částky 62.850,70 Kč vyhověl. V podaném odvolání stěžovatel namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k rozporům ve svědeckých výpovědích zaměstnanců žalobce; dále tvrdil, že soud pochybil, pokud neprovedl navržený důkaz vyžádáním zprávy České správy sociálního zabezpečení o tom, zda a kdy byly svědkyně u žalobce zaměstnány. V odvolání rovněž uvedl, že soud prvního stupně vycházel z výpovědí některých svědků před soudem, avšak podle jeho názoru tento závěr ze spisu nevyplývá. Poukázal rovněž na to, že soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku ing. Z., ačkoliv odvolací soud v předchozím rozhodnutí vyslovil, že znalec může podat posudek jen v oboru, pro který byl jmenován. Odvolací soud v podstatné části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K otázce znaleckého posudku uvedl, že s ohledem na stanovisko revizního znalce k odbornosti předchozího znalce lze korigovat původní stanovisko soudu k odbornosti znalce vyjádřené v předchozím usnesení.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy přibraly do řízení znalce, který není znalcem z daného oboru a nemá potřebné znalosti k posouzení odborných otázek. Tolerovaly neprofesionální přístup znalce, který provedl šetření, pokusy a výslechy svědků, aniž o nich informoval právního zástupce stěžovatele a neumožnil tedy stěžovateli výkon jeho procesních práv. Protože obecné soudy z takového znaleckého posudky vycházely, porušily tak práva stěžovatele.
Stěžovatel dále namítal, že se obecné soudy nezabývaly hodnocením znaleckého posudku znalce K., který předložil. Odvolací soud se podle jeho názoru zcela nedostatečně a nepřesvědčivě vypořádal s jeho odvolacími námitkami.
Stěžovatel konečně tvrdí, že nespravedlivým procesem a dlouhotrvajícím řízením byla poškozena jeho dobrá pověst a dobré jméno.
Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, přičemž v něm zdůvodnil, proč dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto na toto odůvodnění plně odkázal. Krajský soud v Hradci Králové ve stručném vyjádření uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je podrobně vyloženo, jaký skutkový stav byl vzat za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu byl při rozhodování aplikován. Podle jeho názoru napadeným rozsudkem k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. Okresní soud v Ústí nad Orlicí se k věci nevyjádřil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely, a proto je také stěžovateli nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 158/98 vedený u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 99.306,40 Kč s příslušenstvím od 17. 2. 1997 do zaplacení. Šlo o dodávku telefonních zásuvek včetně materiálu. Okresní soud v Ústí nad Orlicí ve věci rozhodl platebním rozkazem č. j. Ro 247/98-11 ze dne 13. 3. 1998. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor. Soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl rozsudkem č. j. 7 C 158/98-39 ze dne 13. listopadu 1998 tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 88.666,- s úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení (výrok I); v částce 10.640,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II); uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 27.109,- Kč (výrok III) a oběma účastníkům uložil zaplatit náklady řízení státu (výrok IV) - žalobce v částce 551,70 Kč a stěžovatel v částce 4.463,50 Kč. V odůvodnění uvedl, že na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku. Smlouva byla podle jeho názoru uzavřena ústně se všemi podstatnými náležitostmi. Vyložil, na jakém základě dospěl k vymezení počtu kusů sporných zásuvek i vymezení jejich ceny. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 19 Co 34/99-60 ze dne 14. prosince 1999 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím bylo žalobě co do částky 79.316,80 Kč a co do 16% úroku z prodlení z částky 88.666,- Kč od 17. 2. 1997 do zaplacení vyhověno, dále zrušil tento rozsudek ve výroku III a IV a věc pouze v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutečnosti, které by ho opravňovaly k přijatým závěrům. Uložil mu vyslechnout svědky navrhované stěžovatelem k otázce, jaké činnosti prováděl na telefonních zásuvkách žalobce a jaké žalovaný. K těmto otázkám měl také soud podrobně vyslechnout žalobce i stěžovatele a popřípadě provést další důkazy, jejichž potřeba z řízení vyplyne.
Soud prvního stupně v souladu s výše uvedeným názorem odvolacího soudu prováděl další dokazování. Ve věci ustanovil znalce Ing. J. Z., jemuž položil konkrétní otázky (č.l. 112). Znalecký posudek byl předložen (č.l. 119 - 136) a vyúčtován. Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením č. j. 7 C 158/98-138 ze dne 1. listopadu 2000 rozhodl o odměně a náhradě nákladů znalce ve výši 18.053,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nepřiměřenou výši znalečného, neboť znalec prý prováděl řadu úkonů, které mu nepříslušely, zejména výslechy svědků a vyšetřovací pokusy. Dále namítal, že výše odměny znalce je ovlivněna tím, že znalec nemá potřebné znalosti v oboru (znalec je vzdělán v oboru silnoproudá elektrotechnika, nikoliv slaboproudá elektrotechnika). Odvolací soud napadené usnesení zrušil (č.l. 148) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je třeba při stanovení odměny znalce vycházet nejen ze stupně odbornosti potřebné k provedení znaleckého posudku, ale i z množství účelně vynaložené práce (počtu hodin). Soud prvního stupně se podle názoru odvolacího soudu nezabýval tím, jaké konkrétní práce znalec vykonával a bez jakéhokoliv bližšího zkoumání přiznal znalci jím požadované znalečné. Ve spise je dále založeno vyjádření znalce k námitkám uváděným v odvolání stěžovatele (č.l. 150-154 a č.l. 167-168). Dále stěžovatel vůči znalci uplatnil námitku podjatosti (č.l. 164, 172). Následně soud prvního stupně usnesením č. j. 7 C 158/98-190 ze dne 21. 1. 2002 znovu rozhodl o odměně znalce ve výši 6.480,- Kč a náhradě nákladů v částce 3.782,50 Kč. Toto usnesení stěžovatel rovněž napadl odvoláním.
Stěžovatel v tomto řízení předložil znalecký posudek znalce J. K., který si nechal sám zpracovat. Soud prvního stupně vedl další obsáhlé dokazování a zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazu revizním nebo novým znaleckým posudkem. Ve věci pak rozhodl rozsudkem č. j. 7 C 158/98-213 ze dne 30. ledna 2002 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 27.458,30 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení a žalobu co do částky 61.207,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení zamítl (výrok I); určil, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 18.625,64 Kč (výrok II) a že oba účastníci jsou povinni zaplatit státu náklady řízení (výrok III) - žalobce ve výši 8.132,50 Kč a stěžovatel ve výši 1.162,60 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl uvedený soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by byla mezi účastníky uzavřena smlouva kupní nebo smlouva o dílo, a proto posuzoval uplatněný nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 19 Co 120/2002-241 ze dne 20. srpna 2002 rozsudek soudu prvního stupně zrušil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně pochybil především tím, že se v průběhu řízení nezabýval námitkou podjatosti znalce. Dříve než o této otázce rozhodl, nemohl vydat rozhodnutí ve věci samé, neboť takové rozhodnutí v podstatné míře vychází ze znaleckého posudku. Dále poukázal na to, že soud pochybil, jestliže při rozhodování vycházel ze závěru znaleckého posudku vypracovaného znalcem jmenovaným v oboru silnoproudé elektrotechniky; odborné otázky, které bylo třeba v řízení vyřešit, nepochybně vyžadují znalce z oboru slaboproudé elektrotechniky. Vytkl rovněž soudu prvního stupně, že zcela nerespektoval zákonem předepsaný postup ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Současně také usnesením č. j. 19 Co 123/2002-248 ze dne 20. srpna 2002 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2002 o přiznání odměny a náhrady nákladů znalci Z.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením č. j. 7 C 158/98-252 ze dne 11. 11. 2002 ustanovil nového znalce Ing. K.; toto usnesení pak vzhledem k námitkám stěžovatele vůči osobě znalce usnesením č. j. 7 C 158/98-259 ze dne 6. 12. 2002 zrušil. Následně pak usnesením č. j. 7 C 158/98-260 ze dne 21. 1. 2003 ustanovil znalcem Elektrotechnický zkušební ústav, s. p., jemuž uložil podat revizní znalecký posudek. V něm měl tento znalec provést revizi znaleckého posudku znalce Z. z hlediska jeho odbornosti včetně vyúčtování odměny a nákladů souvisejících s podáním znaleckého posudku; k tomuto účelu položil reviznímu znalci konkrétní otázky. Na základě vyjádření revizního znalce rozhodl soud usnesením ze dne 21. 3. 2003 (č.l. 267) o zproštění jeho povinnosti podat znalecký posudek. Konečně usnesením č.j. 7 C 158/98-269 ze dne 3. 4. 2003 ustanovil soud novým revizním znalcem Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt Praha, jemuž uložil stejný úkol jako předchozímu reviznímu znalci. Znalecký posudek je založen na č.l. 275-280 a vyplývá z něho, že původně jmenovaný znalec Z. vypracoval znalecký posudek v rozsahu zadání soudu a jeho závěry jsou správné. Dále se revizní znalec vyjádřil ke kvalifikaci znalce Z. a uvedl, že znalec nemusel splňovat předpoklady pro obor slaboproudé elektrotechniky, protože předmětem zkoumání byla pouze montáž telefonické zásuvky TZU-A, nikoliv měření elektrických parametrů. Skutečnost, že původní znalec má specializaci elektrotechnika silnoproudá, nemůže podle názoru revizního znalce ovlivnit ani zvolené postupy ani závěry znaleckého posudku. K reviznímu znaleckému posudku podal stěžovatel připomínky a navrhl výslech revizního znalce.
Okresní soud dále usnesením č.j. 7 C 158/98-294 ze dne 22. 1. 2004 rozhodl o námitce podjatosti tak, že původní znalec Ing. J. Z. není vyloučen z výkonu funkce znalce. Následně rozhodl usnesením č. j. 7 C 158/98-307 ze dne 2. 2. 2004 o námitkách stěžovatele k ustanovení revizního znalce tak, že revizní znalec Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt není vyloučen z výkonu funkce znalce v dané věci. Dále usnesením č. j. 7 C 158/98-310 ze dne 2. 2. 2004 rozhodl o odměně znalce Z., dalším usnesením (č.l. 312) z téhož dne přiznal odměnu reviznímu znalci a usnesením (č.l. 314) z téhož dne nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel odvoláním napadl obě usnesení o znalečném a podal vyjádření k usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že revizní znalec není z věci vyloučen. Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 19 Co 118/2004-350 ze dne 31. 5. 2004 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o znalečném znalce Z., dále usnesením (č.l. 353) z téhož dne částečně zrušil k odvolání revizního znalce usnesení soudu prvního stupně o znalečném revizního znalce a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně znovu rozhodl o náhradě nákladů za podání znaleckého posudku revizního znalce usnesením č. j. 7 C 158/98-364 ze dne 20. 8. 2004. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 19 Co 549/2004-377 ze dne 5. 11. 2004 uvedené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; uvedl, v jakém směru má soud doplnit podklady pro stanovení znalečného. Soud prvního stupně znovu rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2004 (č.l. 383), které bylo opět napadeno odvoláním stěžovatele. Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 19 Co 160/2005-403 ze dne 21. 4. 2005 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně pokračoval v řízení ve věci samé a rozsudkem č. j. 7 C 158/98-430 ze dne 7. září 2005 uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 62.850,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od 24. 4. 1998 do zaplacení (výrok I); zamítl žalobu do částky 16.466,10 Kč s 16% úrokem z prodlení od 17. 2. 1997 do zaplacení a do 16% úroku z prodlení z částky 62.850,70 Kč od 17. 2. 1997 do 23. 4. 1998 (výrok II); uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 40.334,80 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů státu tak, že žalobce je povinen zaplatit částku 5.899,50 Kč a stěžovatel částku 11.765,60 Kč (výrok IV). V odůvodnění uvedl, že věc posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, podrobně se vypořádal se všemi provedenými důkazy i se závěry znaleckých posudků; zhodnotil jak závěry znaleckého posudku znalce Z., znalce K. (posudek předložen stěžovatelem), tak i závěry revizního znaleckého posudku. Odůvodnil podrobně zamítnutí návrhu stěžovatele na další dokazování a rozvedl, na jakých základech určil výši bezdůvodného obohacení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, III a IV napadl stěžovatel odvoláním. Před rozhodnutím ve věci odvolací soud vrátil spis soudu prvního stupně s tím, že nerozhodl o příslušenství částky původně přiznané rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 1998. Soud prvního stupně doplňující rozsudkem č. j. 7 C 158/98-460 ze dne 21. 2. 2006 doplnil ve výroku I rozsudek č. j. 7 C 158/98-430 ze dne 7. září 2005 tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 16% úrok z prodlení z částky 9.349,20 Kč od 24. 4. 1998 do zaplacení a zamítl žalobu o zaplacení 16% úroku z prodlení z částky 9.349,20 Kč za období od 17. 2. 1997 do 23. 4. 1998. Rovněž doplňující rozsudek napadl stěžovatel odvoláním.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 19 Co 681/2005-474 ze dne 11. května 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu k jistině i k příslušenství. Změnil však částečně výrok týkající se příslušenství tak, že zamítl návrh na zaplacení 16% úroku z prodlení za den 24. 4. 1998; ve výroku III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 16.358,40 Kč. V odůvodnění se podrobně zabýval námitkami stěžovatele (č.l. 476-477) včetně námitek týkajících se znaleckého posudku znalce Z.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1348/2006-499 ze dne 25. června 2008 odmítnuto jako nepřípustné, neboť podstatou problému věci byly otázky skutkové, nikoli otázky právní. Proto není naplněn ani dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní stížností byly napadeny rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 7 C 158/98-430 ze dne 7. září 2005 ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 7 C 158/98-460 ze dne 21. 2. 2006, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 681/2005-474 ze dne 11. května 2006 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1348/2006-499 ze dne 25. června 2008.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu dobrého jména a pověsti, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel namítal, že soudy neprovedly některém jím navržené důkazy a nezhodnotily znalecký posudek znalce K., který si sám vyžádal. Hlavní porušení svého práva na spravedlivý proces pak spatřoval v tom, že soud prvního stupně ustanovil znalce, který neměl znalecké oprávnění v oboru elektrotechnika slaboproudá, a že nerespektoval závěr odvolacího soudu v tom, že znalecký posudek musí zpracovávat znalec pro příslušný obor. Jeho námitky směřovaly proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, proti usnesení soudu dovolacího konkrétně neargumentoval.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. V souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí poukazuje na to, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy v tomto procesu respektují hranice vytyčené příslušnými právními předpisy a ovládané zásadou volného hodnocení důkazů. Ze zásady volného hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. pak vyplývá, že obecný soud musí hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, a na základě provedeného hodnocení vyvodit skutkové závěry, které musejí mít oporu v provedeném dokazování. Na zjištěný skutkový stav pak obecný soud aplikuje příslušné právní předpisy a vyvodí příslušné právní závěry. Ze zásady volného hodnocení však v žádném případě nevyplývá, že by obecný soud byl povinen provést všechny účastníky navrhované důkazy. Je však v každém případě povinen řádně odůvodnit, proč některé důkazy neprovedl. Pokud obecné soudy postupují v souladu s uvedenými pravidly a v jejich rozhodnutí nelze spatřovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, nepřísluší Ústavnímu soudu do tohoto procesu zasahovat.
V předmětné věci neshledal Ústavní soud porušení výše uvedených pravidel. Obecné soudy se se všemi provedenými důkazy velmi podrobně vypořádaly. Soud prvního stupně řádně posoudil provedené důkazy a odůvodnil, proč neprovedl další důkazy navržené stěžovatelem. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by se obecný soud nezabýval jím předloženým posudkem znalce K. Obecný soud zhodnotil uvedený posudek stejně jako jiné předložené důkazy (č.l. 439). Velmi podrobně se zabýval i otázkou samotného znaleckého posudku a kvalifikací znalce (č.l. 438-439 a 440-441). Vzhledem k tomu, že tato námitka byla stěžovatelem uplatněna i v odvolání, zabýval se jí detailně i odvolací soud. Ústavní soud - po přezkoumání postupu obecných soudů - nevidí, že by byly vybočily z hranic stanovených příslušnými procesními předpisy. V této souvislosti poukazuje také na to, že soud prvního stupně vycházel z výslechu řady svědků (zaměstnanců žalobce) při ústním jednání a nikoliv jen z technického šetření provedeného znalcem Z; proto nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že znalec prováděl výslechy svědků, u nichž ani stěžovatel ani jeho právní zástupce nebyli přítomni, a že tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Pokud se jedná o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel žádné konkrétní námitky proti uvedenému rozhodnutí neuvedl. Z hlediska práva na spravedlivý proces však Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání v souladu s ustanovením §237 o. s. ř. a jeho odůvodnění dostatečně vysvětluje závěr, k němuž dospěl.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a propracovaná, nemají znaky svévole a - jak již bylo uvedeno - nelze v nich nalézt ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Stěžovatel také namítal, že nespravedlivým a dlouhotrvajícím řízením byla poškozena jeho dobrá pověst, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 10 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve vztahu k této námitce především uvádí, že byla uplatněna teprve v ústavní stížnosti; současně však dovozuje, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat ani neodůvodněné průtahy, ani libovůli v jejich rozhodování. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ani k porušení stěžovatelova práva na ochranu dobrého jména a pověsti zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu