ECLI:CZ:US:2009:1.US.2292.09.1
sp. zn. I. ÚS 2292/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem, se sídlem Kongresové centrum Praha - budova C, Na Pankráci 1685/17,19, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 22 Co 187/2009-86, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. března 2009, č. j. 13 C 83/2007-75, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a - po odstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení - i řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující: Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 22 Co 187/2009-86, bylo rozhodnuto tak, že k odvolání stěžovatele se potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. března 2009, č. j. 13 C 83/2007-75, bylo v řízení stěžovatele coby žalobce o zaplacení částky 4,741.225,- Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že řízení se zastavuje. Této částky se stěžovatel domáhal po žalovaném advokátovi JUDr. J. N. pro jeho údajná pochybení (nepodání opravného prostředku) v řízení o určení vlastnictví vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 141/2001.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 11. 12. 2007 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 189.650,- Kč, a to do tří dnů od převzetí usnesení, přičemž do rozhodnutí soudu prvního stupně tak stěžovatel neučinil. Stěžovatel v průběhu řízení žádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž jeho žádostem vyhověno nebylo, v řízení před soudem prvního stupně naposled usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. října 2008, č. j. 13 C 83/2007-60. Tento shledal, že v řízení o určení vlastnictví vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 141/2001, byl stěžovatel neúspěšný z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace, přičemž ani podání odvolání by na věci nic nezměnilo. Stěžovatelova žaloba o náhradu škody tak byla posouzena jako zřejmě neúspěšné uplatňování práva. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. března 2009, č. j. 13 C 83/2007-75, je tedy založeno na zjištění, že poplatková povinnost stěžovatele trvá, a řízení bylo zastaveno podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Soud druhého stupně k odvolání stěžovatele konstatoval, že ani ke dni rozhodování tohoto soudu stěžovatel poplatek nezaplatil. Poukázal rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 248/09, kterým byla odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost ve věci nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že uvedeným postupem obecné soudy zabránily řádnému projednání a rozhodnutí ve věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že neměl a nemá prostředky na zaplacení soudního poplatku. S názorem, že se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva stěžovatel nesouhlasí. Konečně stěžovatel uvádí, že vzhledem ke zpětvzetí svých ostatních žalob již nyní nemá jinou možnost domoci se svých práv než v řízení o náhradu škody proti svému bývalému právnímu zástupci.
II.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti shledal Ústavní soud její zjevnou neopodstatněnost.
Úvodem je třeba připomenout skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v rozmezí ústavních kautel a zda ho lze jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V souzené věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících podmínky zastavení řízení, jmenovitě rozhodování podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatelem předkládaná otázka osvobození od soudních poplatků, resp. rozhodnutí obecných soudů v této věci, již byla Ústavním soudem posouzena v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 248/09, na jehož závěry nyní postačí odkázat.
Shledal-li Ústavní soud ústavní konformitu dřívějších rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, je stěžovatelem nyní napadený postup obecných soudů - vzhledem k poplatkové nečinnosti stěžovatele - jeho logickým vyústěním. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím způsobem, podrobně a logicky odůvodněna a Ústavní soud nemá důvodu pochybovat o ústavnosti aplikace §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve stěžovatelově věci.
Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup, podle zmíněného ustanovení Listiny, zahrnuje mimo jiné i povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek. Splnění poplatkové povinnosti je tedy jedním ze základních předpokladů pro uplatnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto podmínky musí respektovat každý, kdo se dovolává práva na soudní ochranu. V předmětné věci je nesporné, že stěžovatel svoji zákonnou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek nesplnil.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu