ECLI:CZ:US:2009:1.US.2302.09.1
sp. zn. I. ÚS 2302/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2008, čj. 26 C 120/2006 - 51, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, čj. 35 Co 394/2008 - 73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta její žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o odškodnění ve výši 102.311,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Stěžovatelka podala poté dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, čj. 25 Cdo 1450/2009 - 88, odmítnuto.
Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobami se u obecných soudů domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout označenými rozhodnutími Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni. V uvedených řízeních tvrdila, že jí vznikla škoda v důsledku nesprávné léčby jejího onemocnění závodním lékařem. Práce, na kterou byla svým zaměstnavatelem (Správou železniční dopravní cesty) přeložena, byla pro ni nevhodná. Toto soudní řízení trvalo 10 let, stěžovatelka v něm vyčerpala všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, včetně ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl.
Poté, co proběhlo shora uvedené řízení, stěžovatelka podala žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, neboť jí, podle jejího přesvědčení, nesprávným úředním postupem vznikla škoda v podobě rozdílu mzdy za dobu od 1. 3. 1992 do 30. 4. 1996, tj. do odchodu do starobního důchodu, ve výši 73.222,- Kč a v podobě částky za neproplacené nemocenské dávky ve výši 29.089,- Kč. V předmětném řízení stěžovatelka neuspěla. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy ji poškodily tím, že jí nepřiznaly právo na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod. Již samotná délka soudního řízení způsobila stěžovatelce v životě značnou újmu. Nejedná se pouze o škodu materiální, ale i o škodu, kterou nelze vyčíslit penězi, a tou je právo na spravedlivý proces.
Z připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2008, čj. 26 C 120/2006 - 51, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení odškodnění, které požadovala za to, že v důsledku nesprávného rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově jí vznikla majetková újma. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že stěžovatelka vedla spor u Okresního soudu v Sokolově o náhradu škody. Ve zmíněném řízení byla vydána tři rozhodnutí soudu prvního stupně a dvě rozhodnutí soudu odvolacího. Nejvyšším soudem bylo její dovolání odmítnuto a Ústavním soudem byla odmítnuta i její ústavní stížnost. Soud poukázal na ustanovení §7 zákona č. 82/1998 Sb. a konstatoval, že v daném případě nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno. Nebyla proto splněna podmínka §7 zákona č. 82/1998 Sb. Proto se soud již dále nezabýval vznikem škody a eventuální příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím.
Po odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odkázal na ustanovení §1, §5, §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a dovodil, že základní podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. zrušení či změna pravomocného rozhodnutí státního orgánu pro nezákonnost příslušným orgánem nebyla splněna. Není-li splněna tato podmínka, nárok na náhradu škody proti státu nevznikl a je nadbytečné zabývat se zbývajícími předpoklady této odpovědnosti. Stěžovatelka v žalobě označila postup soudů za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti odkázal odvolací soud na ustálenou judikaturu - rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 804/96 a dovodil, že se v dané věci o nesprávný úřední postup nejedná.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho opožděné podání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí následkem nezákonného rozhodnutí soudů vznikla jednak škoda na majetku, jednak újma nemateriální v důsledku porušení jejího práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů. Tato svá tvrzení neopřela o žádné konkrétní skutečnosti a důkazy, ani neuvedla žádné konkrétní argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že obecné soudy se danou problematikou dostatečně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod proto nemůže obstát. Soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvujícími právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor a její ústavní stížnost je jen výrazem nespokojenosti s neúspěchem v řízení před obecnými soudy, což nijak neodůvodňuje zrušení napadených rozsudků. V předmětné věci nebylo shledáno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud tedy obecné soudy, za dodržení všech pravidel daných hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Nelze než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto její ústavní stížnost usnesením odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu