ECLI:CZ:US:2009:1.US.2328.09.1
sp. zn. I. ÚS 2328/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VOJÁČEK s. r. o., IČ 25205099, se sídlem Husova 485, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem, se sídlem nám. Republiky 58, 347 11 Tachov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009 č. j. 23 Cdo 2006/2009-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 9. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti dosud věc stěžovatelky pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje před Krajským soudem v Praze, kterému byla věc napadeným rozhodnutím vrácena k dalšímu řízení, v němž může být konáno další dokazování, které bude tvořit podklad skutkových zjištění, která budou právně hodnocena. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, který v dané věci neshledal splnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky či existenci průtahů v řízení o opravném prostředku, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj