ECLI:CZ:US:2009:1.US.2374.08.1
sp. zn. I. ÚS 2374/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. P., zast. Mgr. Janem Dáňou, advokátem, sídlem Na Ořechovce 4, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, č.j. 28 Cdo 1570/2008-255, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2007, č.j. 5 Co 2370/2007-193, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.7.2007, č.j. 10 C 258/2006-163, spojené s návrhem na určení neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na určení neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), protože je přesvědčena, že soudy posoudily její věc v rozporu s právními předpisy a má za to, že tím byla porušena její ústavními principy zaručená základní lidská práva. Konkrétně uvedla, že došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny a čl. 3 odst. 1 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že jí bylo ještě dlouhou dobu po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků bráněno v přístupu k relevantním spisům, týkajících se ztráty majetku jejího právního předchůdce Dr. A. S., a též i dalšími skutečnostmi došlo ke zmaření pozitivního vyřízení jejích restitučních nároků, přitom nyní je negován její naléhavý právní zájem na určení z důvodu, že v restitučních řízeních dosud neuspěla; k porušení práva vlastnit majetek došlo negováním existence právního zájmu v případě rehabilitace jejího dědečka - s odvoláním na rozhodnutí (pozn. nejde o rozhodnutí, ale o stanovisko) Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05, k porušení rovnosti došlo preferencí některých oprávněných osob v restitučním procesu, porušení čl. 2 odst. 2 Listiny stěžovatelka nekonkretizovala.
V další části odůvodnila ústavní stížnost a podrobně popsala chronologický sled událostí rozhodných pro oprávnění domáhat se ochrany vlastnických práv a rehabilitace JUDr. A. S. Do tohoto rámce zařadila i hodnocení názoru, že k převodu vlastnictví na zemi Českou mohlo dojít dnem vyhlášení zákona č. 143/1947 Sb., jako mylného, neboť k převodu došlo až vkladem do pozemkových knih a tento vklad byl prováděn až v tzv. rozhodném období, tj. po 25.2.1948, jakož i polemiku s předpoklady konfiskace majetku JUDr. A. S. podle tzv. Benešových dekretů.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 3 odst. 1 Listiny:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 13 Úmluvy:
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Žalobou podanou dne 21.6.2006 u okresního soudu se stěžovatelka vůči dvěma žalovaným domáhala určení svého vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Hluboká nad Vltavou, s tím, že je získala do svého vlastnictví z titulu právního nástupnictví po svém adoptivním dědečkovi JUDr. A. S. a podle rakouského dědického práva je oprávněna uplatňovat veškeré nároky včetně vlastnického práva na majetek po něm, a to na základě závěti po svém otci Dr. H. S., který byl univerzálním dědicem JUDr. A. S. a jehož majetek byl údajně nezákonně konfiskován. Okresní soud se zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, pro kterou byl rozhodný okamžik přechodu sporného majetku na stát (vzhledem ke stanovisku Ústavního soudu Pl.ÚS - st. 21/05). Připomenul závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž došlo zákonem č. 143/1947 Sb. k přechodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou s účinností ke dni 13.8.1947. Vzhledem k tomuto zjištění a s využitím odkazu na zmíněné stanovisko Ústavního soudu pak okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě. K tomu dodal, že dalším důvodem zamítnutí žaloby je i částečný nedostatek pasivní legitimace dvou žalovaných, a formuloval výhrady k aktivní legitimaci stěžovatelky, která byla pouze jedním z právních nástupců po dědici JUDr. A. S. a jako taková nemůže uplatňovat své výlučné právo k celému případnému předmětu dědictví. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž setrvávala na stanovisku, že majetek JUDr. A. S. byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., že na zákon č. 143/1947 Sb. je třeba pohlížet jako na neúčinný, jehož vydáním byla pouze snaha právně "legalizovat" již samu nezákonnou konfiskaci; zákon je i v rozporu s tehdy platnou Ústavou. Též namítala, že soud pominul její doplnění žaloby ze dne 18.5.2007, v němž in eventum rozšířila požadované určení o stanovení, že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí JUDr. A. S. v jeho vlastnictví a spadají tudíž do jeho pozůstalosti. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino odvolání není důvodné a rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž podrobně argumentoval odůvodněním aplikovaného stanoviska Ústavního soudu. Na její námitku o rozšíření žaloby reagoval upozorněním, že při jednání u okresního soudu, které se konalo dne 24.7.2007, změnila žalobu tak, že se domáhala pouze určení, že ona je vlastníkem předmětných nemovitostí a soud usnesením změnu žaloby připustil. V další fázi sporu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a otázku zásadního právního významu koncentrovala na zjištění, které jednotlivé části majetku JUDr. A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát. Nejvyšší soud její dovolání zamítl pro nepřípustnost, přičemž připomenul zejména závěry ze stanoviska Ústavního soudu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se žalobou ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva k nemovitostem, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem, především ohledně tvrzení, že je vlastníkem.
Odborné veřejnosti a též právní zástupkyni stěžovatelky je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11. 2005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. V tomto stanovisku Ústavní soud též zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěrů tohoto stanoviska bylo využito obecnými soudy při posuzování určovací žaloby stěžovatelky a je jím vázán též I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří nebyli přítomni pro uvedené stanovisko nehlasovali a ztotožňují se s odlišnými názory disentujících soudců, což se týká i soudkyně zpravodajky v nyní projednávané věci. K posuzované věci Ústavní soud dodává, že stěžovatelka setrvává na evidentně mylném názoru ohledně okamžiku přechodu vlastnického práva JUDr. A. S., neboť k němu došlo již samotnou účinností zákona č. 143/1947 Sb. (i přes jeho vadné označení, jako zákona o "převodu").
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04). Stěžovatelka nerespektuje, že citované stanovisko Ústavního soudu dopadá právě na její situaci, kdy k přechodu vlastnického práva došlo před tzv. rozhodným obdobím. Jestliže restituční předpisy stanovily jednoznačnou hranici rozhodného období, pak závěry stanoviska vylučují, aby se stěžovatelka domáhala ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který měl být konfiskován mimo rozhodné období a k jehož restituci stát nepřistoupil speciálními restitučními zákony. Ve smyslu těchto zjištění proto nemohlo dojít v řízení před obecnými soudy k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu jejího majetku (podle čl. 11 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka (viz bod 5. petitu stížnosti na str. 17) návrh, aby Ústavní soud vydal nález tohoto znění: "Zákon č. 143/1947 Sb., který ztratil v důsledku příslušných ustanovení ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod svoji účinnost nejpozději ke dni 31.12.1991, je neplatný pro rozpor s Ústavnou 1920 platnou v roce 1947 a obecně platnými právními předpisy již od svého vyhlášení."
K tomuto žalobnímu žádání Ústavní soud upozorňuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, nikoliv o určení jejich neplatnosti (jen pro pořádek Ústavní soud dodává, že rozpor právního předpisu s ústavními předpisy nemůže znamenat jeho neplatnost), tudíž jde o návrh nepřípustný, a proto ho Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu